Tamara Hašová včera opět nastoupila v dresu Vítkovic. Foto: florbalvitkovice.cz
23. 2. 2015 Extraliga žen (0) KOMENTÁŘŮ

Tah na branku zůstal a chuť střílet góly mám, usmívá se Hašová

 



Návrat útočnice Tamary Hašové mezi extraligové mantinely je po postupu Ostravy do play off druhým nejvýznačnějším počinem uplynulého 21. kola extraligy žen. Odchovankyně Lipníka nad Bečvou se do kolotoče nejvyšší soutěže vrátila po deseti měsících a v dresu Vítkovic hned zaznamenala branku.

Tamaro, do extraligy žen jsi se vrátila téměř po roce, jaké to bylo?
„Je pravda, že jsem naposledy hrála Superfinále 2014, ale díky letní přípravě a pauze mezi sezonami jsem chyběla nějakého půl roku. I to je ale dost dlouhá doba na to, abych před zápasem cítila lehkou nervozitku.“ (usmívá se)

Vím, že se zvažovalo, že pojedeš už do Jičína, tehdy jsi se ještě necítila?
„Ano, to je pravda. Stoprocentně se necítím ani teď, ale po domluvě s trenéry a fyzioterapeutem jsem do závěrečné třetiny naskočila, ať si to vyzkouším, ať se rozkoukám, abych pak byla případný žolík do play off, který už je aspoň nějakým způsobem rozehraný.“

Naskočila jsi do třetí části a hned v prvním střídání jsi se řítila sama na brankářku soupeře, nicméně se Ti úplně nepovedla klička, skórovat se Ti podařilo až při druhém střídání, tomu se říká návrat snů, co?
„Je to samozřejmě povzbudivé, že tah na branku a chuť střílet góly pořád mám, že se do toho nebojím chodit. Ale než se úplně s hokejkou a míčkem skamarádím, bude to ještě chvíli trvat. Za vstřelenou branku vděčím především Denči Ratajové, která to tak nějak vybojovala za mě a pro mě.“ (usmívá se)

Bála jsi se o své operované koleno?
„Před zápasem jsem obavy měla, ale když člověk vkročí na hřiště, spadne to z něj. Ono i musí, kdybych na koleno myslela, nedám do toho vše, co v tu chvíli můžu. Při jednom pohybu se ale ozvalo a připomnělo se, není to prostě ještě ideální.“

V posledních měsících to z florbalového hlediska byl pořádný kolotoč, nejprve jsi skončila v Herbadentu, poté jsi byla před podpisem smlouvy s Zugem, nakonec jsi ze zranila a od tohoto roku jsi naskočila ve Vítkovicích, jak na třiadvacetiletou slečnu působí takový kolotoč?
„Samozřejmě, že zranění příjemné nebylo. Musela jsem pak přehodnotit nejen florbalové, ale i životní a osobní plány. Ale jsem člověk celkem přizpůsobivý, takže to co mi osud nachystal, nezbývalo než brát, jak je.“

Ve Vítkovicích jsi byla několik let, jenže před zlatou sezonou jsi odešla a nakonec „přišla“ také o Pohár mistryň a pohárové zlato. Na druhou stranu jsi si zahrála na domácím šampionátu. Jak uplynulé měsíce hodnotíš z tohoto hlediska?
„Kdo by to byl tušil, že zrovna když odejdu, tak se TO povede. (usmívá se) Možná bych se měla nad sebou zamyslet, jestli holkám nepřináším smůlu, no uvidíme letos. (směje se) Pohár Mistryň jsem si zahrála v roce 2013 ve Finsku, takže zážitky z takové akce mám a věřím, že ještě přidám. Protože domácí půda je přeci jen největší zážitek a jsem moc ráda, že jsem měla příležitost si zahrát na mistrovství světa. Co se týče sezony v Herbadentu, dala mi opravdu hodně, ač se to za rok může zdát nemožné.“

Když se ohlédneš za Vítkovicemi když jsi odcházela a nyní, v čem vidíš největší rozdíl, kromě toho, že kvůli Mirvě Laitinen už není slyšet jenom slovenština?
„Je pravda, že co se týče složení kádru, jádro zůstalo vesměs stejné. Kromě hráček se lehce změnil i realizační tým, ve kterém chybí Tomáš Martiník. Stále věřím, že si pod ním ještě nejvyšší soutěž zahraju. Také máme nově rovněž kondiční trenérku a fyzioterapeuta, což už jsou dnes nezbytné postavy v týmu. No a pokud bych měla hodnotit hru, všimla jsem si, že některé hráčky se hodně zlepšily. Jsou rychlejší, šikovnější a zlepšilo se takové to florbalové myšlení. Florbal jde prostě dopředu.“


Autor: Michal Dannhofer



KOMENTÁŘE

Napsat komentář

*