Dres číslo 8 míří ke stropu. Florbal mi dal víru, že jde všechno, říká Pavel Bouška

Mladá Boleslav se s ním rozloučila jako s legendou. U stropu haly bude viset dres s číslem 8. A to vše přesto, že Pavlu Bouškovi je teprve 30 let. Jenže tenhle svérázný florbalista, kterého tak moc neměly rády obrany soupeřů, pověsil kariéru na hřebík. S florbalem na nejvyšší úrovni se rozloučil chlapík, který byl u zrodu mladoboleslavského florbalu a bez kterého by Středočeši možná tak vysoko nehráli.

S jedním klukem by to snad ještě šlo. Ale když se měla narodit Natálka, slíbil Pavel Bouška své partnerce Evě, že už je to opravdu poslední sezona. Dal do toho vše. A byl šťastný, že se konečně postoupilo do toho vysněného Superfinále. Jenže sen o tom, zahrát si v naplněné O2 areně, se nakonec změnil v černou můru…

„Pro mě finále bylo dost hořké, nejprve z důvodu, že jsem nemohl hrát. Pak v tom, že jsem nedal nájezd a nakonec jsme prohráli. Dnes už to je za mnou, jen mi občas hlavou probleskne, jak jsem ten nájezd nedal. Poprvé jsem to viděl minulý týden, kde je ten nájezd střihnutý v mém rozhovoru,“ vypráví.

Pavel Bouška se smutném Superfinále. Foto: Štěpán Tomš

O tom, že by kvůli nezdaru ale florbalovou kariéru ještě o sezonu prodloužil, však nebyla řeč: „Já už o další sezóně opravdu neuvažoval. Jak jsem již říkal, kdybych chodil ve tři odpoledne domů a měl čas na rodinu, tak hraju dál.“ A ani to, že starší bratr Jiří tenhle kolotoč ještě zvládá, prý nebylo motivací. „Ne, ani brácha mě nijak nepřemlouval. Myslím, že to chápe, protože je v dost podobné situaci. Kluci už věděli, jak to se mnou bude po sezóně, tak s tím i počítali,“ říká Pavel Bouška.

A tak se po čtyřech měsících od posledního zápasu v libeňském svatostánku dočkal hodně dojemných chvil. Vyřadit dres hráče je ve florbalovém prostředí dnes pořád ještě raritou. „No to tedy. Rozlučka pro mě byla skvělá. Ani nevím, ale možná jsem první, kdo něco podobného v českém florbale zažil. Opravdu si toho vážím. Děkuji za to moc Pacimu (manažerovi Tomášovi Pacákovi,pozn. red.), bez kterého bychom se pořád plácali ve čtvrtfinále nebo možná i hůře,“ soudí mladší z bratrů Bouškových.

Tomáš Pacák. Foto: Štěpán Tomš

A pak se rozpovídá o tom, jak vlastně vnímal přerod mladoboleslavského týmu z partičky z jednoho města na tým, kde se nyní scházejí florbalová esa ze všech koutů republiky. „Proměna je samozřejmě znát. Ale už je to několik let zpět, co se to událo. Přišli lidi z Lípy, Prahy, anebo Filip Heczko z Havířova. A už to tak prostě v Boleslavi je. Tomáš Pacák se teď začal soustředit na hráče, kteří jsou úplná špička. A nedivím se tomu, protože tím, že přivedete průměrného hráče, tak kvalitu týmu moc nezvednete, to raději ať hrají junioři. U těch top hráčů ve většině případů víte, že pro florbal dělají maximum a to každému týmu pomůže, když je někdo správným příkladem pro své spoluhráče,“ vypráví.

„A ta atmosféra v kabině? Byla poslední roky skvělá, i když přišlo spoustu nových lidí. Jde o to, že Paci dělá svou práci výborně. Když chce získat nějakou posilu, tak řeší i co je to za člověka, aby s ním pak nebyly v týmu problémy,“ ví moc dobře i Pavel Bouška.

Když se řeč stočí na vztahy s protihráči, vyloudí na rtech šibalský úsměv. Moc dobře totiž ví, že patřil k těm florbalistům, kterého ti, kdo neoblékali bílomodré mladoboleslavské barvy, příliš v lásce neměli. „Je to tak. Myslím, že jsem u protihráčů a ani u rozhodčích nebyl moc oblíbený. Rád vyhrávám a snažím se do toho dát maximum. Takže také mám pár neoblíbenců, ale vím, že většina lidí mimo hřiště budou úplně v pohodě lidi, stejně jako já. Třeba Kološka (Petra Kološe, pozn. red.) jsem na hřišti taky úplně nemusel, občas něco přihrál a byla to taková sviňka (úsměv). Teď ho znám i jinak, je to fajn kluk a stejně tak Honza Jelínek, se kterým jsem ani nijak zvlášť nebojoval. Ono to asi bylo tím, že měli pořád balón a vždycky nás přejeli. My a Brno jsme pro ně byly vždy oblíbeným soupeřem. Jinak zápasy s Vítkovicemi byly vždy hodně vyhecované a já mám podobné zápasy rád. Bohužel jsme vždy dostali naloženo. Tak asi proto je moc nemusím. (úsměv)“

Petr Kološ v Mladé Boleslavi. Foto: Štěpán Tomš

Pavel Bouška mohl s klidným svědomím po 11 sezonách v nejvyšší lize bilancovat. A třeba také vzpomínat na úplné začátky. A zjišťoval, že se toho zase tolik nezměnilo. „První florbalový zápas jsem odehrál jako junior v Turnově, kde jsem nastupoval s Ondrou Fojtou. Dokonce jsem jel svůj první nájezd, ale už fakt nevím, jak to dopadlo. To Fojtis by to asi věděl, ten si pamatuje hodně momentů,“ směje se.

S Fojtou pak hrál vlastně skoro pořád a byli spolu i u premiéry v extralize. „To bylo proti Liberci, kdy jsem dával první extraligový gól v historii Mladé Boleslavi a zavelel k obratu z 0:3 na 6:3. Ve druhém zápase jsme hráli s Vítkama, které nám daly asi třináct. Tam jsem dal pro změnu první hattrick v historii klubu, ale bohužel jeden gól jsem si dal kuriózním vlastencem hlavou,“ dodává.

Pavel Bouška. Foto: Štěpán Tomš

Bez něj by to jednoduše opravdu nešlo. Ale po dlouhých letech to prý bude muset jít. A snad se prý konečně povede ten vysněný titul.
„Kluci na to mají. Každopádně superfinále je ošidné, protože je jen na jeden zápas. I přesto věřím, že vyhrají a vezmou mě na oslavy,“ plánuje.

Bez florbalu asi Pavel Bouška nevydrží. Jen to nebude ten na nejvyšší úrovni, kdy skoro není možnost, udělat si volný večer. „Zahraju si zdejší ligu RAFL, i když teď mi 4 zápasy utekly, protože jsem byl pryč. Tak snad si letos ještě šťouchnu,“ věří.

Pavel Bouška. Foto: Štěpán Tomš

A za to, že mohl půlku svého života strávit mezi nadšenci, kteří prohání děrovaný míček, děkuje. „Florbal mi dal do života hodně věcí. Naučil jsem se lépe zvládat prohry, řešit psychicky náročné situace a hlavně už vím, že jde z úplného dna florbalových lig dotáhnout tým takhle vysoko. To je pro mě asi největší životní výzva. Byl bych rád, aby se mi něco podobného podařilo v mém životě. A vím, že když kolem sebe máte skvělé lidi, tak jde všechno.“

Autor: Tomáš Rambousek