Vika Nižnyj Novgorod a Oxana Šamanina Vika Nižnyj Novgorod a Oxana Šamanina
27. 7. 2017 Czech Open (0) KOMENTÁŘŮ

Holka z Viky vzpomíná na Czech Open: Kluci byli zakázaní, Karlův most taky




Bylo už pár let po rozpadu Sovětského svazu. Ale ve městech povolovala svoboda poněkud pozvolněji. Zábavou byl sport a každý výlet někam za hranice úžasnou možností poznat svět, který prostí Rusové neznali. V Nižném Novgorodu bylo hodně populární bandy a tenhle drsný sport uměly i ženy. Tak nějak začal příběh týmu Vika, který fascinoval nejen české publikum na pražském Czech Open.

Vika poprvé přijela do Prahy v roce 1994. Pro tenhle tým to tehdy byl vůbec první mezinárodní turnaj a asi i úplně první florbalový turnaj vůbec. Holky totiž opravdu hrály již zmíněné bandy na velké ledové ploše dřevěnou hokejkou a s těžkým míčkem. „Florbal byl ještě v plenkách a neměli jsme ani potřebné vybavení,“ vzpomíná Oxana Šamanina, které bylo v té době pouhých 12 let. „Stadion byl hned vedle mé školy, a tak jsem to na trénink neměla daleko. V létě se trénovalo taky venku, na gumě. Ten povrch se skládal z asi půlmetrových gumových čtverců. Dřevěná hokejka nám často zůstala trčet v mezeře mezi gumama a my se na ni občas nabodávaly,“ směje se při vzpomínkách na první rádoby florbalové seznámení dnes už liberecká patriotka.

Bandy v Nižném, rok 1991. Foto: archiv Oxany Šamaniny

Bandy v Nižném, rok 1991. Foto: archiv Oxany Šamaniny

Czech Open v srpnu 1994 prý přinesl zlom. „Holky vyrazily do neznáma a naprosto překvapivě vybojovaly stříbro. To ale nebylo nejdůležitější, přišlo hlavně potřebné nadšení pro tenhle sport. Dovezly se hokejky a míčky. Já sama jsem v té době ještě byla malá holka, teprve jsem začínala a na první zahraniční zájezdy jsem se do nominace nevešla. Pamatuju ale, že po návratu holek z Prahy v roce 1994 se kolem florbalu strhnul v Nižném docela poprask. Každá holka to chtěla hrát, protože se chtěla podívat zadarmo do Prahy,“ vypráví Oxana Šamanina.

Děvčata z Nižného v Praze. Foto: archiv Oxany Šamaniny

Děvčata z Nižného v Praze. Foto: archiv Oxany Šamaniny

Jenže taková cesta z Nižného Novgorodu do Prahy nebyla žádný med. Na letenky nebylo, a tak se vypravil autobus. Na cestě přes Moskvu, Minsk a Varšavu do Prahy nebyly mnohdy žádné dálnice. „Cesta trvala 2 noci a 3 dny. Bylo to náročné. Vymýšleli jsme způsob, jak se v autobuse dobře vyspat a najíst. Vozili jsme s sebou speciální vybavení na spaní – dřevěnou desku, která se dala mezi dvě dvojsedačky nahoru a dolu do uličky. Takže 2 lidi spali proti sobě nahoře a 2 dole na podlaze. Jídlo se taky vozilo s sebou. V té době frčely samozřejmě konzervy a čínské polévky všeho druhu,“ popisuje členka legendární Viky. Není třeba dodávat, že v Praze se pak spalo na zemi ve školních třídách. Ale to si zažil každý, kdo na Czech Open v raných dobách jezdil.

Cesta do Nižného. Google maps

Cesta do Nižného. Google maps

Rodiny hráček byli vesměs chudé, a tak peníze na cesty sháněl hlavně trenér Anatolij Bolšakov. Jenže ani na vybavení nebyly pořádné peníze, a tak když děvčata z Viky nastoupila na hlavní arénu tehdejší Sparty, lidé se divili. „Ty boty jsme měly fakt příšerné. Prostě gumový číny a pár z nás je mělo děravé. Dokonce se v českých novinách tehdy otisklo foto našich ‚sálovek‘,“ vzpomíná na krušné chvilky Oxana Šamanina. Zpátky do Nižného pak už jel autobus o pár desítek kilo těžší. V Praze se nakupovalo hlavně vybavení, které bylo v Rusku nedostupné: hokejky, omotávky, míčky.

Děvčata z Nižného v Praze. Foto: archiv Oxany Šamaniny

Děvčata z Nižného v Praze. Foto: archiv Oxany Šamaniny

Ač na dívkách z Ruska byla vidět jistá chudoba, na hřišti předváděly neskutečné věci. „Czech Open jsme braly dost prestižně. Byl to jediný pořádný turnaj za celý rok. Připravovaly jsme se na něj jako na vrchol sezony, každý zápas se bral vážně. Trenér byl dost přísný. Dodržovala se nejen večerka, ale také časový rozvrh a odpoledni klid,“ vzpomíná Šamanina.

Děvčata z Nižného Novgorodu. Foto archiv Oxany Šamaniny

Děvčata z Nižného Novgorodu. Foto archiv Oxany Šamaniny

V týmu panovala disciplína a hierarchie. Nikdo si nedovolil moc vyskakovat. Starší a zkušené hráčky to měly ve svých pevných rukou a nad nimi ještě byl pan trenér. „Třeba kluci byli přísně zakázaní. Ani na památky jsme se nemohly jít podívat. Karlův most jsem si poprvé prohlédla, až když jsem do Prahy přijela o pár let později sama. On byl takový despota, to jinde byli trenéři normálnější. Ale zase nás toho dost naučil. Jak florbalově, tak i lidsky,“ vzpomíná dnes už s odstupem na Anatolije Bolšakova. Na muže, který v Rusku florbal rozjel, ale nakonec smutně odešel. „Byli s bratrem do florbalu bláznivě zapálení. Fakt jim to šlo. Ale mocnější lidé je pak vyštípali. Tak to v Rusku chodí a je to tak pořád,“ lituje žena, která rodnou zemi vyměnila za Podještědí.

Junioři Viky vítězí na Czech Open 1999. Foto: flickr

Junioři Viky vítězí na Czech Open 1999. Foto: flickr

Ale zpět na hřiště. Trenér chtěl hlavně uspět, což se docela dařilo. Tým byl 3x druhý a v roce 1999 celý turnaj dokonce vyhrál. „Na tenhle poslední ročník si pamatuju asi nejvíc. Cestou jsme vyřadily tým Jona Uznach Flames ze Švýcarska, který jsme dobře znali. Porazil nás totiž ve finále o rok dříve a měli jsme mu co vracet. A taky se povedlo. Pak jsme přehrály i domácí Tatran. Mam z toho zážitek na celý život. Neskutečné pocity štěstí…“ Ten rok vyhráli juniorskou soutěž i kluci z Viky.

Finále Vika - Tatran, rok 1999. Foto: flickr Czech Open

Finále Vika – Tatran, rok 1999. Foto: flickr Czech Open

O hráčky Viky byl samozřejmě zájem i v zahraničí, ale odchod z Novgorodu v podstatě nepřicházel v úvahu. „Tehdy nebyly fejsbůky ani mobily. Všechno šlo přes trenéra, kde to možná většinou i skončilo. Hodně z nás po tom toužilo a také nás to motivovalo. Jediná holka se podívala na rok do Švédska – Žana Veselova, hrála za Karlstad a byla pro mě tehdy vzorem,“ říká Oxana Šamanina.

Oxana Šamanina už v dresu Liberce. Foto: archiv

Oxana Šamanina už v dresu Liberce. Foto: archiv

Ale i její příběh nakonec skončil cestou „na západ“. „Já jsem vypadla do světa, až když jsem ve Vice skončila. V roce 2000 jsem odešla do konkurenčního mančaftu a už mi nikdo nic nezakazoval a neřídil dál můj sportovní život. A tak jsem se rozhodla vyrazit do ciziny a právě na tenhle turnaj poprvé sama. Oslovila jsem pár českých týmů, vše zařídila a jela. Bylo to úžasné dobrodružství. Vlastně Czech Open mi otevřel možnosti. Ozvali se mi právě z Liberce, za nějž jsem následně turnaj odehrála a kde dodnes věrně a celkem spokojeně působím,“ usmívá se sympatická, dnes už maminka osmiletého Davídka, která vychovává i rok a půl starého Jeníčka.

Oxana Šamanina a Honzík. Foto: archiv

Oxana Šamanina a Honzík. Foto: archiv

V Nižném Novgorodu byste dnes tým s názvem Vika už hledali marně. Tým se rozpadl v roce 2000, svérázný trenér Anatolij Bolšakov ztratil elán a začal fotit svatby. Z florbalu mu zůstala aspoň jedna žena, vzal si svěřenkyni Jelenu Makarovovou. U sportu s děrovaným míčkem ale zůstal aspoň jeho bratr Sergej, který prodává florbalové vybavení. A o obrodu florbalu ve městě se nyní snaží legendární obr Jurij Jerofejev, kterému pomáhá exliberecký „krajánek“ Dmitrij Uglanov. Vypadá to slibně, klub má mužský, ženský i juniorský tým a i dost dětí. Na slavná léta, kdy Vika přehrávala svět, se sice jen vzpomíná, inspirace ale zůstala…

Oxana Šamanina se synem Davidem. Foto: archiv

Oxana Šamanina se synem Davidem. Foto: archiv


Autor: Tomáš Rambousek



KOMENTÁŘE

Napsat komentář

*