Ještě pod dívčím jménem Vojáčková byla Jana Vávrová členkou kádru, který vybojoval v roce 2011 historicky první ženskou medaili pro ženský florbal. Dnes má již kapitánka Chodova kromě florbalu také mateřské starosti a s dcerou Johankou usedne k televizoru, nicméně v rozhovoru pro Florbal.cz vyjádřila přání, aby se český tým dostal do finále.
Jano, je to osm let od historického a žel zatím jediného medailového zisku české ženské florbalové reprezentace. Jak na šampionát vzpomínáš?
„Na šampionát vzpomínám samozřejmě jen v dobrém. Myslím si, že jsme se tam sešli jako dobrá parta a díky bronzové tečce jsme si to skvěle užili. Je mi líto, že je to zatím jediná medaile z mistrovství světa, kterou ženská reprezentace kdy získala. Je čas to změnit.“
Blíží se další šampionát ve Švýcarsku. Ožívají vzpomínky?
„Problesklo mi hlavou, že když je to opět ve Švýcarsku, tak by se mohl opakovat nějaký úspěch. Asi si teď na naše mistrovství vzpomenu častěji, když budu u televize holky sledovat. Ale přijde mi to hrozně dávno, florbal se od té doby už dost posunul, a holek, které tam kdysi byly, už v týmu také moc není.“
Dokážeš ještě popsat ze svého pohledu zápas o bronzovou medaili? Dlouho jste prohrávaly a nevypadalo to dobře. Co podle Tebe to utkání zlomilo?
„Já bych úplně netvrdila, že to nevypadalo dobře. My v zápase nebyly favoritky a myslím si, že to české mentalitě pomáhá, když na nás není tlak. Naopak Švýcarky byly v opačné pozici. Když to tak srovnám, tak o dva roky později na MS v Česku to bylo úplně obráceně a možná i proto jsme tenkrát zápas o třetí místo nevyhrály, a to si myslím, že tenkrát to byl nejsilnější reprezentační výběr, co kdy byl. Navíc my máme to štěstí, že se na každém šampionátu můžeme opřít o skvělý výkon gólmanek. Stačí prostě jen přidat pár gólů. Ve Švýcarsku jsme ale měly tým, který věřil ve vítězství za každého stavu, a šly jsme si za svým snem.“
Je bronzová medaile ze šampionátu v roce 2011 Tvůj největší florbalový úspěch?
„Ano, samozřejmě že je to můj největší florbalový úspěch. Nic víc než medaile z mistrovství světa by pro florbalistu neměla být.“
Svůj první šampionát odehrála dnešní kapitánka a opora českého týmu Eliška Krupnová, proti které jsi poté měla několikráte možnost hrát. Bylo už tehdy zřejmé, že to dotáhne až na pozici kapitánky jednoho z dlouhodobě nejlepších týmů na klubové scéně?
„Elí je skvělá hráčka a co si pamatuju, tak vždycky byla. Už když si ji Karol s Márou (trenérky Šatalíková a Šteglová, pozn. aut.) vytáhly z Mariánských Lázní, tak hned bylo vidět, že to není běžná hráčka, protože se začala hned viditelně prosazovat. Umí dávat góly, rozhodovat těžké zápasy, a hlavně má podle mě v hlavě, že nic není nemožné.“
Pomohl jsem si Eliškou Krupnovou k další otázce. Disponujeme opravdu světovou první formací a o slovo se hlásí další florbalistky. Jak vidíš šance našeho týmu na blížícím se šampionátu?
„Moc bych si přála holky vidět ve finále. Řekla bych, že tým je dobře složen a každá hráčka ví, co se od ní očekává. Tým má hodně zvučných jmen a nebude to jen o první lajně. První lajna je silná na balónku a schopná točit každého soupeře. Elí, Dolče a Prca (Krupnová, Ratajová a Urbánková, pozn. aut.) jsou vysoké hráčky, je těžké jim sebrat balónek a mají velký tah na branku. Vzadu Nela s Vendy (obránkyně Jiráková a Beránková, pozn. aut.) jsou silné v rozehrávce, mají dobrou střelu a čtení hry. Druhé lajně budu přece jenom fandit nejvíc, protože je chodovská. (usmívá se) Je to rychlý útok s chytrou obranou, takže by podle mne měl těžit hlavně z brejků. Případně dostávat nějaké šance i z napadání, protože Řepa určitě během mistrovství dostane pod tlak kdejakého beka. Třetí formace by podle mne neměla být zalezlá a měla by se snažit hrát jednoduše na balónku. Nepředržovat balon a dávat si jednoduché nahrávky a hlavně se nebát střílet.
Zpět k Tobě. Máš za sebou mateřskou pauzu, máš titul s Chodovem, co Tě stále žene dopředu?
„Florbal mi strašně chyběl, proto jsem se vrátila. Myslím si, že pokud člověk může, tak by měl hrát. Ono, když léta hrajete, tak se vám spousta věcí nelíbí, štve vás, že nemáte skoro na nic jiného čas, projdete si i nějakou tou fází „florbal mne už nebaví“, ale když se najednou v jenom momentě zraníte a vypadnete z toho kolotoče, tak si uvědomíte, jak moc vám to najednou chybí. Pro mě je to teď i odreagování, protože díky tomu můžu řešit i jiné věci, než jen ty, co se točí kolem dcery Johanky. Jsem teď zvědavá na svého manžela, který je momentálně po operaci kolene, jak se s touhle situací vyrovná on.“
Autor: Michal Dannhofer
