Dokázal na druhý pokus dostat český tým do finále světového šampionátu, po bronzu ze Singapuru si odváží stříbro z Ostravy. Hlavní trenér české ženské reprezentace Lukáš Procházka sice neřekl, zda-li bude na lavičce ženského týmu pokračovat, je ale zřejmé, že také druhý šampionát pod jeho vedením končí medailí. A hlavní trenér tak měl k turnaji co říci.
To finále bylo gólově hodně dietní oproti tomu zápasu ve skupině. Vyplynulo to ze hry, nebo byl záměr hrát hodně z defenzivy?
„Ani ne, vlastně ani nevím čísla, kolik šancí jsme si vytvořili, myslím si, že ano, ale prostě se nám nepovedlo ty situace dotáhnout. Vždy nám tam kousek chyběl. Určitě nebyl záměr hrát opatrný zápas. Myslím, že jsme ho tady nehráli ani v jednom utkání. My jsme šli vysoko presovat, chtěli jsme. Samozřejmě tam byla nějaká míra zajištění hry, ale postupem času jsme to otevírali víc a šli jsme si pro ten gól. Ale prostě nepřišel. Kousek nám vždycky chyběl.“
Bylo vidět, že se Švýcaři poučili z toho prvního zápasu a postavili na brankoviště dvě hráčky do bloku a bylo strašně těžké to prostřelit.
„Daleko více zajistili střed hřiště. Věděli jsme to, skautovali jsme včera ten zápas se Švédskem, takže jsme viděli, že tak budou hrát. Prostě jsme si s tím měli poradit lépe a někdy ty bloky obstřelit. Někdy to bylo i trochu o smůle, že když už se nám to povedlo, tak to byla tyč nebo břevno. Ale asi o štěstí to nebylo.“
Byl ten kousek, který k tomu chyběl, i zranění Míši Kubečkové, která nemohla nastoupit?
„K tomu jsou dva pohledy. Jeden je ten, že „Šteky“ byla skvělá. V tomhle věku zvládnout pozici prvního centra, devět tisíc lidí, obrovský tlak, velká očekávání… a ona to zmákla. Takže fakt klobouk dolů. Ale ta chemie s Míšou je jiná. Ona je prostě lídr té lajny a mozek. Možná… možná to ten kousek byl.“
Uvažoval jste o tom, že to stáhnete na dvě lajny jen na konci? Protože proti Švýcarsku ve skupině jste hráli celou třetí třetinu na dvě lajny.
„Ano, ale my jsme věděli, jak jsme na tom. My jsme tam trochu bojovali… Pája Bačová na hranici skoro sebezničení, Kája Klubalová… problém je, že stále musíme brát ohled na to, že zdraví těch holek je také důležité. Myslím si, že v tomto ohledu jsme to trefili akorát, ty dvě pětky. Navíc nám skvěle hrála třetí formace, takže jsme vlastně ani neměli tolik důvodů to stahovat dřív. Kdyby některá z těch pětek nepodávala ten výkon, tak možná bychom to zkusili, ale cítili jsme, že k tomu nemáme zas tak velký důvod.“
Kolikaprocentní šance vlastně byla, že Míša může nastoupit? Byla to nula, nebo…?
„Byla to nula. Věděli jsme večer, že to je bez šance.“
Mluvilo se o tom, že ten tým je nastavený, že chce vyhrát to finále. Bylo to na holkách vidět, teď jsou zklamané… Jak dlouho bude trvat, než si uvědomíte, že to je vlastně historický úspěch a že to budete brát jako povedený turnaj?
„Já to určitě beru jako povedený turnaj už teď, i když to samozřejmě bolí. Já myslím, že to přebolí za chvilku a že holky na sebe budou pyšné za to, co dokázaly. Já na ně pyšný jsem, i na celý realizační tým a na všechny, řeknu i neviditelné lidi, kteří se podíleli na té krásné akci. Takže myslím si, že to nebude dlouho trvat.“
Dá se říct nějaká věc, kterou ses o tom týmu dozvěděl a předtím jsi ji nevěděl během tohoto turnaje?
„Asi ne, protože já jsem věděl, že to je tým, který se nikdy nevzdá, který tam odevzdá úplně všechno. A to, jak se holky prezentovaly na hřišti i mimo hřiště… musím říct, že tomuto týmu nešlo nefandit.“
A ještě k těm 9 tisícům diváků, skoro divácký rekord. Co na to říkáte celkově, na to mistrovství světa?
„Úplně fantastické. Úžasné a jsem rád, že jsme k tomu zážitku přispěli svou hrou. Strašně moc bych chtěl divákům poděkovat, protože nás hnali až do konce a ta atmosféra byla fakt neskutečná. Myslím si, že to nikdo nezapomene.“
Jak moc se ten tým promění teď? Mluvila Jana Christianová o tom, že asi bude končit, možná Nikola Příleská, Martina Řepková, taky už jsou na sklonku kariér. Bude tam zase další výraznější obměna?
„Může být, nevím. Teď jsme to vůbec neřešili ani v průběhu, ani před mistrovstvím, takže teď je čas analyzovat. Uvidíme, tohle je strašně brzy k tomu něco říkat. Chtěl bych, ale vlastně ani ty informace nemám.“
Co se týká těch holek v té první formaci, jako Karolína Klubalová, Bruchy… Pomohlo by jim, kdyby se přesunuly někam do zahraničí? Vy samozřejmě, škola, jsou mladé… ale potřebují i víc těch kvalitních zápasů. Přál byste si to jako trenér, aby hrály v cizině?
„Tohle neumím říct. Ty holky dodaly absolutně světové výkony, takže evidentně se dokážou připravit i tam, kde aktuálně hrají. V nějakém ohledu to samozřejmě může být zajímavé, ale pokud by zůstaly tam, kde jsou, a podávaly takovéhle výkony, tak já bych byl úplně v pohodě.“
Mluvili jsme tady o hráčkách, které možná skončí. Co ty?
„Brzy, brzy…. Musíme to zanalyzovat, nevím. Nechme to otevřené. Myslím si, že jsme fakt odvedli i jako realizační tým super práci, ale na nějaké bližší hodnocení a výhledy do budoucnosti je ještě přece jenom čas.“
Zeptám se jinak, zviklal tě trochu ten šampionát v tom rozhodování?
„Já jsem to vůbec takhle nebral. Já jsem vůbec nad tím, co bude dál, nepřemýšlel. Jsem se úplně zamkl do toho, co se děje teď a tady. Vůbec ani zpátky, ani dopředu jsme nekoukali, takže o nějakém zviklání nemůže být řeč. Teď určitě cítím, že si potřebujeme odpočinout, svým způsobem si užít, až to přebolí, ten zážitek a to, co jsme dokázali, protože to není málo. A pak uvidíme, kam ty další kroky povedou.“
Autor: Michal Dannhofer
Atmosféra skvělá, ale ta byla i na parahokeji a celkem „zvětšila“ to, že se jinak zas tak nic ve hře nedělo. Za dva zápasy o medaile dát jen jeden gól, to není dobré a Švýcarky nakonec asi zaslouženě šťastnější.
Ty jsi divnej a hlavně musíš bejt strašně nešťastnej, buď doma a čum do zdi ty nádhero.