Jednání o jejím nečekaném přesunu z Vítkovic do Herbadentu se protáhlo, reprezentační stálice Zuzana Macurová tak do sestavy šampionek naskočila až v 6. kole. A v neděli proti Děkance (12:2) se hráčka s obvyklým číslem 4 na zádech prosadila v čase 24:04, pak přidala další zásah a mohla si oddechnout, že se jí debut povedl.
Jednání o tvém hostování z Vítkovic se dotáhlo v pátek dopoledne. Stihla ses připravit na to, že v neděli nastoupíš?
„Byla jsem se všemi v kontaktu, s Márou (trenérkou Herbadentu Markétou Šteglovou) a s Dušanem (Dudeškem, sportovním manažerem Vítkovic) jsem to pořád projednávala, měla jsem přehled. Takže jsem věděla, že Vítkovice v pátek posílají smlouvu na unii, bylo mi řečeno, že se to stihne a na večerním tréninku už jsem věděla, že nastoupím.“
Kolik jsi vůbec stihla tréninků v Herbadentu?
(usmívá se) „Jenom dva. Holky byly ve Švédsku na Poháru mistryň a tenhle týden měly trochu volněji. Byla jsem s nimi ve čtvrtek a v pátek. V Praze jsem až od začátku října, do té doby jsem chodila hrát v Ostravě s naším béčkem, taky jsem běhala, jezdila na kole, občas do posilovny. I v Praze už jsem si našla svojí trať na běhání, bydlím kousek od lesa…“ (usmívá se)
Máš toho už spoustu za sebou, ale přece jenom: po 9 letech ve Vítkovicích jsi hrála zápas za jiný tým. Byla jsi nervózní?
„Ani ne. Opravdu toho mám odehraného dost, navíc všechny holky znám z reprezentace…“
Jak se ti podle tvého pocitu první zápas za Herbadent povedl?
„Nebylo to nejhorší. (směje se) Ale mohla jsem přidat další 2 góly… Jinak co se týče hry, je tu trošičku jiný systém rozehrávky, než jsme měly ve Vítkovicích, ale zase ho znám z národního týmu, takže žádná velká změna to pro mě nebyla.“
Přesto – najednou jsi byla v úplně novém prostředí s jinými zákonitostmi. Bylo něco, na co tě překvapilo?
„No, trochu mě překvapilo, že když dáme gól, holky zůstávají na střídačce. Jsem zvyklá na to, že všechny naběhneme na hřiště, takže po prvním gólu jsem se tam běžela radovat, vedle mě ještě Sisa (Pavla Theodosisová), ale jinak ostatní holky zůstaly. Což bych chápala po 15. gólu, ale u prvního mě to trochu zaskočilo.“ (usmívá se)
Máš na zádech svou čtyřku a hraješ v útoku. Byla jiná varianta?
„Dres se musel dovyrobit, naštěstí se čtyřkou nikdo nehrál. Jiné číslo jsem nechtěla, jsem na něj zvyklá. A co se týče postu, věděla jsem dopředu, že se mnou počítají do útoku, do obrany ne. Ale jestli budu nastupovat se Sisou a s Bárou Sádkovou netuším, hrály jsme takhle na jediném tréninku…“
Překvapilo tě, že jsi v reprezentaci, i když jsi měsíc stála?
„Trenérky mi řekly, že se mnou počítají, že za to nemůžu, že nehraju. Proto jsem se snažila trénovat, jak to šlo, jen se trochu víc sžiju s míčkem a bude to zase dobré.“
Jak ses vůbec rozešla s Vítkovicemi?
„S holkama jsem se rozešla výborně. Popřály mi hodně štěstí, jen rozlučku jsem s nimi žádnou udělat nestihla. Ale napravím to.“ (usmívá se)
Co ti bude po těch letech v klubu nejvíc chybět?
„Všeobecná sranda. Měly jsme super kolektiv, znaly jsme se dlouho, věděly jsme, která má jaký smysl pro humor, sedly jsme si. Věřím, že i tady to bude stejné.“
Už ses dívala do rozpisu, kdy bude Herbadent hrát zápas s Vítkovicemi?
„Ještě předtím, než jsem sem šla. Protože jsem chtěla vědět, dokdy v prosinci se hraje, takže vím, že proti nim hrajeme v Praze 22. prosince, těsně před Vánocemi.“ (usmívá se)
Do Prahy jsi odešla i kvůli tomu, že jsi chtěla změnu v životě. Takže sháníš jinou práci?
„Sháním. Teď zatím chodím po brigádách, pomáhám s něčím v České televizi. V elektroinženýrství už dělat nechci. Bavilo by mě spíš něco se sportem, začala jsem si dělat kurz na kondiční trenérku, tak uvidíme…“
Autor: Pavel Křiklan
