Statistický obraz vnímání brankářů od hráče s jednou z nejlepších fyziček v extralize, Jiřího Boušky z Mladé Boleslavi, a komplexní pohled na brankáře od Vladimíry Skalíkové, sestry reprezentačního útočníka Vojtěcha Skalíka, už znáte z minulého týdne. Ale jak na brankáře nahlížejí Pavel Brus, Tereza Slavíková nebo Martina Závodná?
Pavel Brus (1. SC WOOW Vítkovice)
„Za těch pár let, co florbal hraju, jsem se setkal s hodně brankáři, a musím říct, že jsem vysledoval určité vzorce chování, které nespadají do kategorie ‚NORMÁLNÍ‘. Tak jako jsou různí lidé, jsou i různí brankáři, proto nechci psát žádné konkrétní věci. Co je ale pro všechny stejné, je to, že jsou jiní.
Být gólmanem ve florbale, ale v podstatě v každém jiném sportu, je tak trošku individuální profese v kolektivním sportu a zákonitě máte jiný postoj k celé hře. Během zápasu není brankář s týmem na střídačce, ale je sám se sebou na malém prostoru, nemůže se ani proběhnout a ke všemu po něm někdo pořád střílí. Tohle předurčení nemůže dopadnout jinak, než že budete ‚DIVNÝ‘.“
Tereza Slavíková (FBŠ AL INVEST Jihlava)
„Povahově mi brankáři přijdou jiní než hráči. Jako by měli svůj vlastní svět. Ať si vzpomenu na jakéhokoliv gólmana nebo gólmanku, které znám alespoň trochu osobně, každý mi přijde svým způsobem jiný, zvláštní. Ať už to je jeho vytříbený smysl pro humor, uzavřenost, svědomitost nebo zvláštní styl života, ať jde o poklidnější nebo temperamentnější…
Gólman je pro mě člověk, který svým způsobem musí být perfekcionista ve všem, co dělá. Rozhodně taky hraje velkou roli to, že se musí soustředit víc na svůj výkon, protože na rozdíl od hráčů se nemůže spolehnout na to, že za něj někdo ‚zahasí‘ chybu.
Z mého pohledu průměrný člověk do brány jen tak nikdy ‚nevleze‘, vždy je to svým typickým způsobem charakteristická a výrazná osobnost, která má mé uznání.“
Martina Závodná (bývalá hráčka FBC Ostrava)
„Když jsem byla oslovena s tím, zda nenapíšu krátké zamyšlení na tohle téma, ani na moment jsem nezaváhala.
Ve florbale asi jako v hokeji existují 2 typy brankářů. Jedni jsou ražení Vokouna nebo Haška, kteří jsou v hale dříve než tým, soustředí se a koncentrují na zápas. Druhý typ bude jako Ondra Pavelec, který v šatně pouští hudbu a dělá legrácky. Každý tým si určitě vyzkoušel oba typy a záleží na spoluhráčích, jestli tomu koncentrovanému typu dají šanci a chtějí ho poznat, nebo jej zavrhnou se slovy, že je divný.
Vše vychází z toho, že vlastně na tréninku stojíme proti nim. My se jim ty góly snažíme dávat a překonávat je v bráně, oni se na druhé straně snaží nás vychytat. Také mají vlastní rozcvičky. Ačkoliv v zápase táhneme za jeden provaz, na tréninkové jednotce jsme soupeři. Je to vlastně subkultura v naší týmové kultuře.
Je přece ale na jednotlivci, jakou formu přípravy si na zápas zvolí. Nebo když to vztáhnu na nás, hráče, jakým rituálem třeba oslaví gól. Ostatně sport je plný rituálů. Mezi týmové patří neholení vousů při play off nebo tak populární tanec Haka u novozélandských ragbistů. Osobní rituál může být nasazování pravé ponožky dříve než levé nebo líbání vejce, jako to dělal Sanka v Kokosech na sněhu. A taky ho nikdo neodsuzoval…“
Takže jsou brankáři opravdu jiní? Jiní asi ano, divní NE…
Autor: Jakub Koráb
