Když před nějakými 9 lety pomáhala Martině Hingis s návratem na kurty, vyzvala sebevědomě tehdy ještě nedávnou světovou jedničku k sázce: „Pojď, pinkneme si. Že proti tobě uhraju set?“ Nezískala ani game a hlavu jí po prohrané sázce zdobil milimetrový ježeček. Markéta Pernická má výzvy ráda. Proto se tahle bývalá špičková atletka ve 35 letech vrhla v dresu FBC Ostrava do florbalové extraligy. Zatím jí však nejvyšší soutěž příliš radosti nepřináší, naposledy s mladým týmem včera utržila na Chodově debakl 2:13.
S florbalem vlastně teprve začínáš. Jak se zatím adaptuješ v extralize?
„Hraju florbal 2. rokem, 17 let mě živila atletika, což byl sport jednotlivců, tohle je týmová hra, je to o něčem jiném. Snažím se na hřišti nechat maximum, přestože ta práce s florbalkou není po 2 letech tak kvalitní. Ale pořád si myslím, že i v mém věku rychlost převyšuje některé soupeřky i spoluhráčky. Florbal mě chytil, baví mě to, ale jak dlouho ho budu hrát, nedokážu říct. Nejde o věk, spíš o to, že extraliga je úplně jiný level, než byla 1. liga. Čeká nás strašně moc práce. Tým by na to byl, momentálně se nám nedaří, jsme v nějakém útlumu, leží na nás deka, nemůžeme ji ze sebe sklepat. Musíme začít odznovu tak, jak jsme začaly první zápas proti Herbadentu, kdy jsme do poloviny zápasu držely výborné skóre (3:1 – pozn. aut.). To, že jsme pak prohrály 2:12, nám neměl nikdo za zlé, protože hra byla dobrá. Momentálně prohráváme 2:13 a nedá se na to dívat…“
Co vlastně bylo tím impulzem, že jsi florbal začala v pokročilém věku hrát?
„Dlouhých 17 let mě živil sport a já se ho prostě nechtěla vzdát. Mám 3letého syna, takže jsem šla na mateřskou a v 35 letech se vracet k atletice je nesmysl, i přesto, že to je sport, který miluju. Čtvrtka se sice běhá hlavou, ale už by to bylo jen na té republikové úrovni. Tak jsem chtěla zkusit něco jiného a kamarádka mě dotáhla k florbalu. V 1. lize rychlost samozřejmě vynikala. Tady sice taky vyniká, ale když tam nepřidám tu hůl, tak si všichni řeknou: ‚Ježíši, v 35 letech je rychlá, no, stejně nezakončí.‘ že?“ 🙂
A není florbal přeci jen víc o dynamice než o rychlosti? Čtyřstovka je něco mezi sprintem a vytrvalostí…
„Hlavně se běhá hlavou. Kdo to neudělá, poběží ji jednou a v cíli umře. 😀 V každém sportu se musí používat hlava, ať už v kolektivním, nebo v individuálním. Zejména při té čtvrtce. Ale dá se vytuhnout i na stovce. Znám to…“
Za ty roky profesionální atletiky musíš mít spoustu zážitků…
„Dlouhá léta mě trénoval Jan Slanina, potom Táňa Kocembová (mimo jiné dvojnásobná mistryně světa z roku 1983 – pozn. aut.), mám účast na olympiádě v Atlantě 96, kde jsem běžela s olympijskou pochodní. Jezdila jsem po zahraničních mítincích, běžela jsem s Marion Jones, Merlen Ottey, Holli Hyche, Žanou Pintusevič… Opravdu před těmi x, x lety jsem patřila do výběru reprezentace. Samozřejmě úplná hvězda jsem nebyla, podmínky byly jiné, byla větší konkurence, jak v republice, tak ve světě. Neříkám, že teď konkurence není. Ale čtvrtku ovládla Hejnová, stovku, dvoustovku Bolt, jsou to prostě závody jednotlivců. Myslím, že kdysi bylo těch lidí v disciplínách víc.“
Zmínila ses o tom, že jsi běžela proti Marion Jones, jedné z největších postav atletiky na přelomu tisíciletí. Mám se ptát na to, jak váš osobní duel dopadl? 🙂
„Bylo to velmi komické. Tehdy se běželo v Rakousku na stadionu, kde je 9 drah. No, doběhla jsem 7., bylo dobré, že jsem nebyla poslední. Ovšem Marion už byla v cíli a nám všem ostatním chybělo asi 30 metrů…“ 😀
Její soupeřky mnohdy ani netuší, s kým chodí do běžeckých soubojů. A vlastně jim to kolikrát může být jedno. Včera Chodov zostudil Ostravu debaklem 13:2.
To se jí to běhalo s dopingem…
„To ale tehdy nikdo nevěděl. Pamatuju si i na můj vzor, což byla vždycky Merlene Ottey, se kterou jsem si rovněž zaběhla, a bylo to úplně fantastické. Taky jsme běžely proti Jamajce štafetu, to už bylo trošku kuriózní. Byla jsem na 1. úseku, což bylo super – měla jsem jméno, zamávala jsem mamince, všichni mě viděli – a po doběhnutí jsem si vzala boty a rovnou jsem odcházela s Jamajkou, která už byla v cíli, zato my ještě ne.“ 🙂
Jaký máš vlastně osobák?
„Na stovce 11,70 (na letošním mistrovství republiky by za něj brala bronz – pozn. aut.), na čtvrtce jsem se rozloučila mistrovským titulem v hale (jeden jako ona má na této trati i např. Hana Benešová, Naděžda Koštovalová či Denisa Rosolová – pozn. aut.) v roce 2003 a bylo to tehdy 56 vteřin. Dobíhala jsem ve 4. dráze, protože jsem se špatně domluvila s holkou, která mi uhýbala. 🙂 Běžela jsem to poprvé v životě, získala jsem mistrovský titul a tím jsem se nějakým způsobem s atletikou rozloučila. Tehdy pár měsíců nato zemřel můj trenér, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem se vrátila zpátky. Pak jsem překecala Táňu Kocembovou, běhala jsem na extraligové úrovni, zkusila jsem ještě jedno mistrovství republiky, ale už jsem cítila, že to není ono. Pomohla jsem Vítkovicím v baráži, abychom udrželi extraligu. Pak jsem se s atletikou definitivně rozloučila a otěhotněla jsem.“
A krátce nato jsi skončila i moderování Dobrého rána v České televizi…
„Uváděla jsem ho přes rok, bylo to výborné – až na to vstávání. Protože se vstává ve 4, v půl páté už jsem musela být v maskérně, pak je zkouška, je to náročné. Za minutu 6 se rozsvítí červená a jedeme, že…“
Vstala bys teď po tréninku, kdybyste ho měli do 10 do večera?
„Určitě. Vstávám takhle pravidelně, protože Jonášek se ještě budí, takže jsem za noc několikrát vzhůru a v 6 hodin mám tak jako tak budíček. Bylo by to náročné, ale vstala bych.“
Zanedlouho si to budeš moci vyzkoušet…
„Brzy se vracím do práce, 13. prosince budou mému synovi 3 roky, takže druhý den nastupuji. Jdu zpátky na ČT sport, do ostravské redakce. Měla jsem na starosti atletiku, volejbal, basketbal a teď mi možná přibyde i florbal. Už budu dělit svůj život mezi syna, práci, a pokud vyjde čas, i mezi florbal.“
Budeš se teď snažit dostat florbal třeba i do Dobrého rána? U vás v Ostravě bude v době tvého návratu do práce vrcholit mistrovství světa žen…
„Je to těžké, ale mistrovství světa v Ostravě a v Brně je velká událost, bude se o to zajímat i zpravodajství, nejen sportovní redakce. Záleží na tom, jakou bude mít šampionát propagaci, podporu, kolik přijde diváků. Myslím, že ten sport jde hodně nahoru, jak v ženské, tak v mužské kategorii. Je dobře, že se v televizi objevuje pravidelně každý čtvrtek. A teď už jen záleží na nás v extralize. Když nebudeme předvádět takovou trapnou hru jako teď, myslím, že… Nechci říct, že platíme nováčkovskou daň, ale extraliga je někde jinde. A s těmi prvními 5, 6 týmy se momentálně hrát nedá…“
Autor: Pavel Křiklan
