Ještě než se rozhoří boje o Superfinále, je tu poslední příležitost na mírné odlehčení. Všichni 4 účastníci semifinále mají ve svém středu hráčku, která strávila minulou sezonu, nebo první polovinu této, v zahraničí. Jaké jsou jejich zážitky tady i v cizině? Chodovská útočnice Lucie Lustigová vyrazila na úvodní část tohoto ročníku na misi do estonského Tallinnu, kam ji zavál studijní program Erasmus.
„Moc jiných zemí na výběr jsem neměla. Nejdřív jsem chtěla Finsko, ale to nevyšlo, protože nebyla smlouva se školou. Takže jsem hledala v seznamu, co by tam bylo nějak přijatelného. A Estonsko bylo nejblíž. Jinak tam bylo samé Španělsko a podobné země. A já si říkala, že když jedu na půl roku, chtěla bych nějakým způsobem trénovat nebo i hrát. Proto jsem si vybrala Estonsko. Dopředu jsem si našla, že se tam florbal hraje, že by se eventuálně dalo tam aspoň udržovat.
Momentálně studuju 3. rokem marketinkovou komunikaci ve Zlíně. Média, reklama a tyhle věci… Je to jediná škola tohoto zaměření v republice. Což s sebou nese i dojíždění. Ale teď mi trochu odpadlo. Jednak jsem byla půl roku pryč, jednak jsme nyní během posledního semestru měli v únoru měsíční stáž a já byla v reklamní agentuře v Praze. Navíc už teď nemám žádnou výuku, jen budu psát bakalářku a v květnu končím.
Jsem ráda, že jsem se díky škole mohla podívat do Estonska a zahrát si tam. Bylo to tam trochu zvláštní. V celé zemi žije dohromady jen 1 300 000 lidí, celý ten stát má populaci jako samotná Praha. Ale na to, kolik tam je lidí, myslím, že florbal nemají až tak špatný. Úroveň tamní ligy bych srovnala s 1. ligou tady u nás. Hodně se směřují k Finsku, které mají blízko, tam berou hodně inspiraci. Když je u nich nějaká dobrá holka, jde hrát tam.
Lustigová (úplně vpravo) si v Tallinnu zaběhla v rámci tamního maratonu i závod na 10 kilometrů. Ze 6752 účastníků skončila na celkovém 1627. místě. S časem 0:55:25 pak ve své věkové kategorii obsadila 17. příčku a mezi ženami doběhla na 268. pozici. Ze svého florbalového týmu byla 3. nejrychlejší.
V Estonsku má liga jen 4 týmy. Já hrála za Spartu Saalihokinaiskond. Úroveň týmu? S Chodovem bychom je porazily, určitě! 😀 Mě se tam dařilo, nikdy jsem tolik gólů jako tam nedala. Když jsem se vracela sem, byla jsem nejlepší střelkyně (v 5 zápasech dala 12 gólů – pozn. aut.). Pro mě to bylo příjemné v tom, že jsem si na hřišti mohla zkusit mnohem víc věcí než tady. Konkrétně střílet. Měla jsem strašně moc šancí. Hrála jsem s jednou slečnou, se kterou mi to docela vyhovovalo, florbalově jsme si navzájem sedly. Dávaly jsme si to spolu.
Bylo tam na hřišti na všechno víc času, mohla jsem se podívat, soustředit se na lepší nahrávku, není tam takový tlak. V tomhle to bylo trochu pohodlnější, byl větší prostor. A jaký byl pocit být najednou nejlepší střelkyně celé ligy? Příjemné… 🙂
Holky tam věděly, že je v Česku florbal někde jinde. Když jsem měla nějakou myšlenku ke hře, braly to všechno v pohodě. Třeba jsme řešily standardky. Zeptaly se mě, jestli k tomu chci něco říct. Tak jsem jim vykládala, že jsme hrály tohle a tohle, že nám to fungovalo a ony na to: ‚OK, pojďme to zkusit.‘ A když viděly, že to jde, hrály to. Standardky se zrovna dařily. 🙂
Lucie Lustigová v dresu tallinnské Sparty.
Co se týče jazyka, dorozuměla jsem se tam v pohodě anglicky. Výuku jsem měla v angličtině, i v týmu se spoluhráčky snažily. A co mě docela překvapilo: i když člověk nerozumí jazyku, ono když se to nakreslí, dá se to většinou pochopit, to bylo fajn. 🙂 A když jsem nevěděla, oba trenéři uměli dobře anglicky, takže mi to dovysvětlili. Před zápasem se řekly pokyny nejdřív v estonštině a pak mi je sdělili v angličtině. S jazykem problém nebyl.
S holkama z Chodova jsem během té doby byla v kontaktu přes Facebook, sledovala jsem i onlajny zápasů. Teď jsem zpátky a dělají si ze mě srandu, kde jsou ty góly. 🙂 Na konci minulé sezony jsem hrála v první lajně s Janicou (Janou Vojáčkovou) a se Žurou (Gabrielou Žůrkovou), teď jsem ve třetí. Ale tak nějak jsem s tím počítala. Když přijde člověk v půlce sezony… Hlavně chci hrát, teď máme ve třetí lajně jiný úkol, musím se k tomu postavit a splnit to, co se ode mě očekává. Když budeme hrát líp, bude to pro nás jen plus a každá z nás se pak může dostat do prvních dvou lajn.“
Autor: Pavel Křiklan
