Začínající brankář, který přijde poprvé na trénink, jen těžko zaklekne mezi tyče a po hodině a půl precizního chytání odejde do kabiny. Působit v brance jej totiž musí nejdřív někdo naučit. Jak to správně uchopit? A čím nejlépe začít?
Odborná veřejnost není v rámci didaktiky sportovních her či sportovního tréninku jednotná v přístupu k metodice herních činností jednotlivce. Nejčastější formou je přístup v celku, kdy se od komplexní herní situace dostane k technice jednotlivých herních činností.
Pokud přistoupíme na myšlenku metodiky jednotlivých herních činností, je nutné vytvořit posloupnost jednotlivých kroků od jednoduchého ke složitějšímu, s individuálním přístupem k brankáři.
Běžně je taková praxe, že jedinec, který vstupuje do brankoviště, má představu o tom, jakým způsobem florbalový brankář chytá. Pokud tomu tak není, je nutné mu nejdříve objasnit nejzákladnější herní činnosti, které brankář vykonává, seznámit ho s jeho vybavením a vysvětlit mu pravidla, kterými je hra gólmana ohraničena.
Snahou je si brankáře-začátečníka před samotnou první pohybovou zkušeností vzít stranou a nejdříve formou ukázky a následně při činnosti jeho samotným provádět korekci nežádoucích poloh, nebo pohybů jeho těla. Představit mu základní postoj a naznačit jeho klady, vysvětlit důvody, proč se vykonává a jakou úlohu by měly plnit jednotlivé části těla.
Dále je na místě vhodnou ukázkou předvést možnosti efektivních přesunů a zmínit se o zmenšování střeleckého úhlu a výhozech. Je nutné však brát v potaz tělesné dispozice odpovídající vývoji, kdy brankáři zhruba do věku 12 let mají problém s délkou přesunů a zmenšováním střeleckého úhlu.
Proto by s výrazným zmenšováním střeleckého úhlu měli začít až brankáři, kterým jejich tělesná zdatnost dovoluje reagovat na vzniklý průběh hry. Ostatním se doporučuje být připraven na úrovni malého brankoviště. Vhodné je upozornit na nutnou dynamiku pohybů.
Po určité době, kdy měl brankář dostatek času pro vyzkoušení daného postu, je vhodné pouze naznačit, jakým způsobem lze reagovat na vzniklé situace, jako jsou hra za brankou, standardní situace, útoky 1 na 1, 2 na 1, ale třeba i nájezd.
Doporučení v těchto případech je nechat si brankáře projít těmito herními situacemi několikrát samotného a následně si o nich promluvit: jakým způsobem je řešil, proč myslí, že to bylo vhodné a poté mu případně ukázat již léty prověřené vzorce jednání při těchto herních momentech.
Pokud je brankář dostatečně seznámen se základními herními činnostmi a má je i osvojené, může pomáhat svému týmu a soustředit se nejen na svou hru, ale i na hru obránců před ním. Protože jak ještě několikrát v textech zazní, brankář jako poslední hráč na hřišti (standardně) má před sebou všechny hráče.
Jejich organizace je možná formou komunikace, kterou brankář řídí svou obranu. Nutné však je, aby se primárně soustředil na svou hru a v případě zvládnutí svých činností a pokud to průběh hry dovoluje, pomáhal svému týmu.
Jednotlivé fáze metodiky můžeme tedy popsat jako :
1. Seznámení – informace o herních činnostech, vybavení a pravidlech
2. Ukázku – zkušenější předvádí jednotlivé činnosti
3. Samostatné chytání
4. Korekci – zkušenější opravuje
Poté se dle nutnosti a možností opakují jednotlivé body 2, 3 a 4.
Samozřejmostí je alespoň nějakým způsobem vštípit brankáři stereotypy ohledně přípravy pohybového aparátu před a po tréninku.
Krátké doporučení závěrem: v mládežnických kategoriích je důležité mít zvládnutý základní postoj brankáře, jak jej uvádí teorie a až kolem věku 16 let si případně přidávat svoje modifikace. Protože chytání, stejně jako domy, musí mít pevné základy…
Autor: Jakub Koráb
