Stejně jako v prvním vzájemném zápase FBC Ostrava s ELITE otevřela skóre Monika Fleischmannová. Tentokrát to ale byla pro ni jediná radost: na rozdíl od zářijového duelu její tým prohrál. I když ostravská útočnice cítí, že se jí neúčastí na trénincích mírně zhoršila fyzička, ve svém týmu patří pořád k tahounkám. Už potřetí v sezoně byla vyhlášena nejlepší hráčkou zápasu, což se jí dosud nikdy nepoštěstilo – a to je ročník teprve v polovině.
V prvním zápase jste ELITE doma přehrály vysoko 6:1, teď jste v Praze podlehly o dva góly. V čem byl mezi oběma duely rozdíl?
„Ten zápas u nás nebyl vůbec jednoznačný, rozhodlo se až ve druhé třetině a ELITE se už pak nedostalo do hry. Kdybychom v sobotu ve druhé třetině využily šance, které jsme měly, vítězství by bylo naše. Odskočily bychom o dva góly a u ženských platí, že je to hodně o psychice. My bychom se chytily, je by to zdrtilo a přestaly by hrát.“
Psychika přesto viditelně sehrála svou roli. Poté, co soupeř zápas otočil, se vám najednou nedařilo ani zpracovat míček…
„Jednoznačně. Držely jsme se do půlky druhé třetiny a pak v té poslední nám selhalo úplně všechno. Neměly jsme vůbec šance, nevystřelily jsme… Ovšem musím říct, že v tom prvním zápase se mi holky z ELITE líbily víc. Teď mi přišlo, že nic nehrály, přizpůsobily se nám a nebyl to moc hezký florbal. Prostě nahazování před bránu…“
Jet kvůli jednomu zápasu stovky kilometrů z Ostravy do Prahy a zpět v jeden den taky asi nepřidá, že?
„Naštěstí jsme tentokrát nemusely vlakem. Vedení nám půjčilo klubové dodávky, na něž mají jinak privilegium muži, kteří měli teď volno. Takže jsme mohly odjet v noci a nemusely jsme čekat do 4 do rána na vlak.“
Od poloviny zápasu jsi na střídačce ztěžka oddychovala, byla na tobě vidět únava. Čím to?
„Jednak jsem cestou sem dvě a půl hodiny řídila, jednak jsme hrály jen na dvě lajny a já jsem zvyklá, že nastupujeme na tři. Navíc teď nebydlím v Ostravě, ale od srpna žiju v Olomouci a na tréninky dojíždím, což zvládám jen dvakrát týdně. Tudíž fyzička není určitě taková, jaká bývala.“
Nemáš tedy problém, že bys kvůli tomu přišla o místo v sestavě?
„Musím o něj samozřejmě bojovat, není to automatické. Jsem v týmu pomalu nejstarší, holky jsou mladší a tudíž i rychlejší a hlavně technicky zdatnější. Já žádný technický základ nemám, všechno jsem se učila postupně za hry. S trenérem jsme si v létě stanovili dohodu, že budu jezdit dvakrát týdně. Pokud to splním, zahraju si. Jasně, že kdyby mi to nešlo, nestavěl by mě. Ale zatím hraju, už pátou sezonu s těmi samými holkami (s Romanou Polzerovou a Zuzanou Bartuskovou – pozn. aut.), i to je výhoda.“
Cestovat dvakrát týdně 160 kilometrů z Olomouce do Ostravy a zpět na trénink, to nezní příliš lákavě…
„Naštěstí se mnou z Olomouce jezdí Soňa Schaffnerová (bývalá hráčka Olomouce a Vítkovic – pozn. aut.), která za nás začala hrát. Pomáhá mi to psychicky v autě, když se vracím z tréninku pozdě večer, a taky finančně, protože se dělíme o náklady na benzín.“
Tvůj bratr Tomáš válí ve Washingtonu. Stíhá vedle zápasů NHL sledovat i tvé výkony?
„Že by sledoval tabulku ženské extraligy? To si nemyslím. (usmívá se) Samozřejmě, když mi jednou týdně volá, ptá se: ‚Ségra, dalas gól? Jo? Super! Tak se ti daří, mě zrovna ne. Je fajn, že aspoň někomu.‘ Spíš takhle.“
Hlásíš mu po každém zápase, jak jste hrály?
„To vůbec. Jen když mám nějaký úspěch, takže mu určitě teď napíšu. Že jsem dala první gól a byla jsem vyhlášená nejlepší hráčkou zápasu. V této sezoně jsem už byla zvolena potřetí, což je za těch pět let, co jsem v extralize, poprvé. Vždycky se mi to poštěstilo maximálně jednou za sezonu.“ (směje se)
Autor: Pavel Křiklan
