Od týmu jsem neutekl, hájí se bývalý vítkovický kouč Radomír Mrázek

Působení Radomíra Mrázka ve Vítkovicích by vydalo na tlustou a poutavou knihu. Vždyť v klubu trénoval 17 let v kuse, prošel všemi věkovými kategoriemi, u mužského áčka strávil posledních 11 sezon. Jenže před měsícem, po prohře v derby s FBC Ostrava, svou funkci složil. Nejen o svém odchodu promluvil v obsáhlém rozhovoru, v němž vysvětluje i to, proč označil hráče jako Milana Tomašíka či Tomáše Sladkého za sobce.

Začněme zlehka: jak se vám líbil výkon týmu v prvním duelu z minisérie proti Tatranu? Určitě jste si jej nenechal ujít…
„Část jsem viděl v hale a část v televizi. Pořád je to zabržděné, moc opatrné, z čehož vyplývají individuální chyby. Prostě není správná sebedůvěra. Mančaft je mladý, tím, že je tam spousta nových lidí a nejsou výsledky, si kluci nedovolí to, co by si dovolili jindy. Ale je to pouze otázka času, i v tomto zápase to bylo lepší. Až kluci chytnou koleje, zase to bude válec.“

Vy jste první tým vedl posledních 11 let. Váš konec u něj byl pro většinu lidí nečekaný. Nebo někdo věděl o tom, co připravujete?
„Vůbec nikdo. Všechny tyhle věci jsem si vždycky dělal sám za sebe. Ovšem v sobě jsem to měl už delší dobu, nebyla to otázka týdne, měsíce, ale zhruba posledních 3 let. Důvodů mého kroku byly sice desítky, ale tou hlavní příčinou je vyčerpání. Během těch let jsem hledal varianty, jak si odpočinout. A žádné bohužel nebyly… Už několikrát jsem chtěl odejít, ale vždycky jsem si to rozmyslel. Teď to dospělo do fáze, ve které si prostě odpočinout potřebuju. Nejsem jen trenér, působím rovněž ve vedení klubu, vedle trénování řeším organizační věci… Pociťoval jsem celkovou únavu, vyhoření. Stav, v němž se pak vytrhávají z kontextu útržky typu, že mi odcházejí hráči a tak dále.“

Říkáte, že jste se podobně cítil poslední 3 roky. Proč jste ten krok udělal zrovna teď? Co se změnilo?
„Teď už to byla totální deziluze, demotivace. Hlava narážela na to, že chci něco udělat, ale hledám energii. A když jsem ji našel, narážel jsem na demotivaci, že čím líp to budu dělat a čím víc do toho budu vkládat energie, o to budou hráči lepší a o to dřív mi zase utečou. Pro mě to byla šílená demotivace a deziluze. Potřeboval jsem tenhle psychický stav zabrzdit. A podobné, ne-li stejné pocity musejí mít hromady trenérů v republice, kteří se snaží opravdu pracovat a pak jim hráči bez náhrady odcházejí jinam. Dám příklad: nebylo by krásné, kdybych třeba za Martina Tokoše dostal půl milionu korun a z toho by pak putovalo na účet jeho původního klubu Škorpioni Ostrava dejme tomu sto tisíc?“

Rezignoval jste v pátek 18. října, den po prohře v derby s FBC Ostrava. Jak reagovali nic netušící hráči, když jste večer přišel normálně na trénink a místo cvičení jste jim oznámil tohle?
„Kluci to vůbec nevěděli. Po zápase s Ostravou jsem se s nimi v klidu rozloučil v šatně. Den nato jsem si je na tréninku svolal a oznámil jim to. Reakce? Překvapení. I když ti, kteří mě znají delší dobu, si to možná dovedli spočítat. S klukama jsem se vždycky bavil otevřeně, s těmi, které vedu odmala, jako je Pavel Brus, Honza Jelínek, Roman Ciompa nebo Lukáš Hrubý, to už není vztah trenér-hráč, ale jsou to osobní vztahy. Pochopili to okamžitě, nebylo o čem diskutovat.“

Radomír Mrázek během svého zatím posledního zápasu na střídačce Vítkovic.

Jak to přijalo vedení klubu?
„Hned po zápase s Ostravou jsem zvedl telefon, ovšem podotýkám, že to nebylo dílo horké hlavy, a s čistým svědomím jsem zavolal některým lidem z klubu, že dělám okamžité rozhodnutí. V pátek dopoledne jsme si s Petrem Juříčkem (manažerem klubu – pozn. aut.) telefonicky domluvili schůzky se třemi potenciálními trenéry a odpoledne jsme se s nimi sešli. Byli to Dan Folta, Bob Segeťa a Michal Deus.“

V tomto pořadí?
„Jo. Dan Folta byl ve stejné situaci jako Bob Segeťa. Oba mají doma malé holčičky, Bob dokonce dvě. Bazil má roční holčičku, přes to nejel vlak. Oba dobře vědí, že by to chtěli dělat na 100%, ovšem extraliga je momentálně časově nastavená tak, že by to nestíhali, museli by ořezat čas pro rodinu, což je nemyslitelné. Nechali si nějaký čas na rozmyšlenou, probrali to doma a oba dva řekli stejnou odpověď. U Dana Folty je navíc překážka, že dělá trenéra v Otrokovicích. Ale zavolat mu jako dlouholetému Vítkovičákovi jsem bral jako povinnost.“

Přesto – objevují se názory, že jste od týmu utekl, že jste měl počkat na to, až bude pro klub kalibru Vítkovic, aktuálního obhájce titulu, k mání správný trenér…
„Jenže to nešlo, takový člověk neexistuje… Když se hledá kouč pro reprezentaci mužů či juniorů a výkonný výbor může vybírat z lidí z celé republiky, i tam mají problém vytipovat kandidáty. A tady se bavíme jen o Ostravsku. Lidi nejsou. Člověk s mými zkušenostmi a historií kromě Folty a Segeti tady není. Můžeme čekat, jak dlouho chceme, ale vrchol je strašně úzký, je tu strašně málo kvalitních trenérů, strašně málo kvalitních funkcionářů a strašně málo kvalitních hráčů. Jediná možnost je trenéry vychovávat, jako u hráčů. Proto padla volba na ty kluky (Michala Deuse a Rostislava Kohúta – pozn. aut), kteří navíc mají k Vítkovicím vztah.“

Zůstáváte pořád ve vedení klubu. Nežijí ti dva mladí, extraligou neprověření trenéři ve strachu, že přijde série proher a vy řeknete: „Kluci, dobré, stačilo. Teď to zase vezmu já.“?
„Nežijí, rozhodnutí je takové, že nechci do konce sezony 100% na střídačku. I teď nejsem na trénincích, na zápasech, ani tam nechci být. Potřebuju si odpočinout, získat odstup, nadhled, i hráči to potřebují. S trenéry samozřejmě komunikuju, konzultujeme spolu řadu věcí, bavíme se o sestavě… Ale nekecám jim do toho.“

Noví trenéři obhájců titulu Michal Deus (vlevo) a Rostislav Kohút (vpravo).

Možná přímo ne. Ovšem tyhle dva kluky jste si vychoval a všechno, co řeknete, i jako radu, berou málem za svaté a věřím tomu, že se tím i řídí. Nejste tedy pořád trenérem Vítkovic, i když jen po telefonu?
„Právě, že to, o čem je řeč, oni neudělají. Ano, mohlo by to tak vypadat, ovšem vyrostli pode mnou nejen trenérsky, ale i charakterově. A já se snažím lidi vést k tomu, aby si uměli udělat názor sami a dělali svá rozhodnutí. Tudíž nehrozí, že by dělali něco podle někoho, pokud o tom nebudou sami přesvědčeni. Čuměl jsem s otevřenou hubou, jakou proti Tatranu postavili sestavu, to je asi nejlepší odpověď na tu otázku. Příklad? Žydel s Hubálkem v jedné obraně. A ukázalo se, že nehráli špatně, Robin hrál výborně, v neděli proti FBC Ostrava byl nejlepší na hřišti.“

Utekl jste od odpovědi. Cítí mladí trenéři nad sebou hrozbu, že je v krizové situaci pošlete pryč a otěže znovu převezmete vy?
„Jsme domluveni na tom, že tak, jak je to teď, to zůstane do konce sezony. V tomto ročníku budu řešit jen to nejnutnější, jinak chci florbal odplavit. Jenže to jde fakt těžko, stejně si ten internet zapnu a po oku sleduju zápas a držím klukům palce. A krizová situace? Ani si nechci připouštět, i když v životě se může stát cokoliv, že nastane varianta, že by něco mohlo být špatně. To se nestane, prostě ne!“

Pojďme k hráčům, k těm bývalým. V rozhovoru pro televizní magazín Timeout jste označil bývalé opory týmu, které odešly do ciziny, jako byl Milan Tomašík, Patrik Suchánek, Tomáš Sladký či Martin Tokoš za sobce, kteří ještě měli klubu něco odvést, ale svým způsobem využili Vítkovic, potažmo vás osobně, jako nějakého žebříku, hleděli jen sami na sebe a odešli pryč. Můžete vysvětlit, jak jste to myslel?
„Předně – pro ty hráče není tato informace ničím novým, moc dobře to ode mě za poslední 2,3 sezony slyšeli z očí do očí. Nejsem proti odchodům, vůbec. Ale musí to být dohoda obou stran. Dám jednoduchý příklad: Peťa Kološ tu hrál do 26 let. Nabídky měl, to samé Honza Jelínek. Oba měli platné smlouvy, domluvili jsme se, kdy odejdou, kdy bude ta ideální doba. U nich všechno proběhlo hladce. Nebudu nikomu bránit v ničem, ale vždycky je třeba se dohodnout. Když za mnou druhá strana přijde s tím, že odejde a nebude se se mnou o tom bavit…“

Jenže co mají ti hráči dělat ve chvíli, když jim přijde nabídka, o níž vědí, že když ji odmítnou, aby třeba ještě další rok spláceli Vítkovicím dluh za to, co všechno je klub naučil, další taková už se opakovat nebude?
„Odpovím takhle. Když jsem ve Vítkovicích udělal před 11 lety generační výměnu, poslal jsem domů spoustu dospělých chlapů, kteří ligu mohli ještě pár let hrát, a nechal jsem si tam právě tyhle mladé koně, kteří při první příležitosti zdrhli. Nebo jsem měl možnost do klubu vzít posilu v podobě dospělého hotového hráče, ale řekl jsem ne, dám tam Suchoše (Patrika Suchánka), i když si všichni ťukali na čelo, jak tam můžu dát tak mladého a ještě miniaturního lulika. Jasně. Já jsem taky určitým způsobem sobec. A jejich myšlení na 100% chápu, vždyť jsem je k tomu vychoval, aby byli sobci. Ve smyslu toho, aby hleděli být co nejlepší. Má to ovšem své ale. Apelovali jsme na jejich charakter, aby zůstali rok, dva a počkali, než klubu dorostou hráči. Odešli za svým a navíc zadarmo, i když věděli, že klub dostanou do kritické situace. Ale opakuju, že je chápu. Když kluk v 19, ve 20 letech dostane lepší nabídku, je jasné, že to bude chtít zkusit. To by udělal každý. I já. Ale tady proběhla výchova, to je svinsky práce a oni moc dobře věděli, že kdyby vyrostli jinde, můžou hrát akorát… Podívejte se, jak skončili talenti v jiných klubech… Snažili jsme se jim podmínky zlepšovat. Za to očekávám zpětnou vazbu. A ta nebyla.“

Tomáš Sladký

Těch, kterých se to týkalo, se příkrá slova mohla dotknout. Tomáš Sladký před pár dny v rozhovoru pro Moravskoslezský deník uvedl, že jej označení za sobce zaskočilo. Že s čistým svědomím může říct, že toho pro Vítkovice na konci minulé sezony udělal mnohem víc než někteří kmenoví hráči za celý život…
„Já se nechci s někým dohadovat po webu. Tohle jsou osobní věci. Můžu mu pouze vzkázat, ať se neuráží kvůli něčemu, díky čemu je výjimečný a pro tým platný. On není žádný supertechnik nebo střelec, ale tím, že jde sobecky za svými sny a vítězstvími, umí strhnout ostatní. Takových lidí je hrozně málo. Vždyť já ho otevřeně kritizoval za jeho sobectví například tehdy, když před 2 lety přijel na reprezentační EFT do Brna zraněný a ‚odehrál‘ tam jeden zápas.  Já jsem byl strašně rád, že se k nám loni vrátil a taky jsem hrozně stál o to, aby tady zůstal.“

Nevykopal jste přeci jen svými prohlášeními mezi zmíněné hráče a klub příkop? Že když budou zvažovat návrat domů, rozmyslí si, zda jim to do Vítkovic bude stát za to?
„Jestli to kluky odradí, jsou měkcí. Pavel Brus je zpátky, s ním jsem byl kdysi opravdu na nože a teď nemáme problém, spíš to vztah posílí. Navíc já takhle nepřemýšlím. Jsem zástupce Vítkovic a nemůžu se přizpůsobovat prostředí. Kdybych to dělal, Vítkovice by neměly takové výsledky, jaké mají, a hráči by nebyli na té úrovni, na jaké jsou. Už když jsem před těmi x lety s trénováním začínal, ale i teď, byla a je okolo mě hromada chytráků a blbounů, kteří mleli nesmysly a snažili se do toho kecat, ale zodpovědnost nechtěl mít nikdo. Já si se vším jdu svou cestou. A když něco řeknu ven, myslím to smrtelně vážně.“

A co váš návrat? Dovedete si představit, že byste trénoval jinde než ve Vítkovicích?
„Zaprvé – vrátím se, to je bez debat. Vždyť je mi teprve 35 let. Přitom některé články o mém odchodu, které jsem o sobě četl, byly, jako kdyby umřel 95tiletý dědeček. Vím stoprocentně, že budu trénovat. Jen potřebuju dobít baterky. Už ani žádné ve mně nebyly, tělo jelo na vzduch. Ale jestli se vrátím za rok, nebo za 2, za 3, to nevím. A zda by to mohlo být jinde než ve Vítkovicích? Ne.“

Reprezentace je ovšem mimo klubovou úroveň, před tímto cyklem jste se o post jejího kouče ucházel…
„Ještě řeknu, proč pouze Vítkovice. Mám to nastavené tak, že chci pracovat s hráči, na které mám vliv. Když skládám áčkový mančaft, je to jako budovat barák, který se staví z nějakých cihel. A já chci ty cihly buď pálit, nebo minimálně vidět, jak se pálí, jak se vyrábějí. Už proto bych nemohl trénovat někde jinde. Ovšem reprezentace je jiná, to je čest, to je trenérský sen, výzva. Ta výzva člověka nakopne, navíc tam jsou teď generace hráčů… To je na jiný rozhovor…“

Jaký máte v hlavě ještě florbalový sen?
„Před 16, 17 lety jsem měl jednoduchou vizi: mít mančaft konkurenceschopný na mezinárodní úrovni. To se mi vyplnilo, sice krátkodobě, ale vyplnilo. Ve Vítkovicích i s reprezentací juniorů. A jaký mám sen teď? Je to sen i potřeba. Potřeba pro to, abych se mohl já i klub posunout dál. K tomu je nutné zlepšit organizaci v klubu. A k tomu trenérskému snu: chci vyhrát mistrovství světa a titul mistra ČR zase doma v Ostravě!!!“

Autor: admin