Na časomíře se právě rozeběhla poslední vteřina zápasu Chodov – Liberec. V tom se míček odrazí od břevna a končí za domácí brankářkou – je vyrovnáno na 7:7! Všechny hráčky Liberce utíkají na hřiště plácnout si se šťastnou střelkyní, jen jejich nová hlavní trenérka zůstává na lavičce. Lenka Bartošová vstřebává ten šok o samotě, hlavu si drží v dlaních, jako by potřebovala oporu pro ten nával euforie. Její tým právě na poslední chvíli dotáhl fantastickou stíhací rychlojízdu ze stavu 4:7…
Vypadalo to, že ani nemůžete uvěřit tomu, co se právě na hřišti stalo…
„To je pravda. (usmívá se) Prožívám to hodně, s týmem dýchám. (přemýšlí) Je to pro mně největší naplnění mého života. Když tým takhle dotáhne zápas, je to jednoduše neuvěřitelné. Spadl mi kámen ze srdce, měly jsme bod a já ještě věřila, že ten druhý uhrajeme. Bohužel…“
Jaké tedy ve vás po zápase, který jste ztratily záhy poté, co jste se do něj vrátily, převládají pocity?
„Jsem moc ráda, že jsme to vyrovnaly. Ale zároveň brutálně zklamaná z toho, že jsme v prodloužení hned po stupidní chybě dostaly gól. Hnaly jsme se okamžitě dopředu, přitom to stačilo uhrát na nájezdy, v nichž bychom podle mě zvítězily. Ale my jsme udělaly dvě hrubky, když jsme nejdřív hrozně zbrkle rozehrály standardku a pak další hráčka vylítla dopředu, nechala se prohodit a Chodov šel sám na bránu.“
Zápas jste skvěle dotáhly, v závěru jste byly jasně lepší. Proč tedy potom v prodloužení najednou zase hrál soupeř?
„Poslední čtyři minuty jsme odehrály v šesti základních hráčkách. Daly ty tři góly, ale když měly zase hrát, bylo to pro ně fyzicky hrozně náročné. Navíc den předtím jsme odehrály podobně těžký duel s FbŠ, ten víkend se na nich podepsal.“
V čem jako nová hlavní trenérka vidíte hlavní nedostatky týmu?
„V proměňování šancí. V sobotu jsme FbŠ přestřílely, ale trefily jsme pětkrát tyčku a třikrát helmu… Proti Chodovu to bylo podobné. Jinak ostatní věci šly nahoru: fyzička, pomalu taky sbíráme zkušenosti, odstraňují se základní chyby. Teď jen dávat góly, aby se tým uklidnil…“
Kariéru jste musela v létě ukončit kvůli dlouhodobým problémům s kolenem. Berete florbalku do ruky na trénincích při nějakých cvičeních, aby bylo soužití s týmem úplné?
„Jen když podávám míčky. (směje se) Už nemám ambice se vrátit. Navíc při hře se holky snažím co nejvíc sledovat a říkat jim, jaké dělají chyby. Ovšem když máme výklusy, fyzický trénink, to jdu ráda.“
Jak vůbec přijali váš odchod v Jablonci, kde jste trénovala prvoligový mužský celek Campusu?
„Byla jsem u kluků přes tři roky, snažila jsem se týmu dát nový impulz tak, že si od sebe dáme na chvilku pauzu. Nedávno vyhráli, hra se zlepšila, snad to pomůže. Rozhodně to nebylo tak, že bych dala Liberci přednost. Doufám, že to kluci chápou. V budoucnu bych se k nim určitě ráda vrátila.“
Autor: Pavel Křiklan
