Předpona poly pochází z řečtiny a znamená vícenásobný, mnohý. Perfektně sedí na florbalové Vítkovice, které jsou mezi muži jediným klubem, který se do Superfinále probojoval ve všech 3 jeho ročnících. Jenže ten jejich „Poly“, čili Radim Polášek, si jej nikdy nezahrál a ani nezahraje. Pár minut předtím, než do premiérového vydání zápasu v O2 areně Vítkovice předloni postoupily, se zranil a mezi mantinely už se nevrátil.
Kdo ví, jak by to bylo, kdyby se to nestalo. Polášek by možná nyní byl jedním z členů nové reprezentace, téměř určitě by se chystal na své 3. utkání o zlato v zaplněné libeňské hale. Jenže nic z toho se neděje, talentovaný útočník zmizel z florbalové scény. „Už jsou to 2 roky, co nehraju. Život jde dál…“ vypráví vyrovnaně bez stopy smutku.
V sobotu to byly přesně 2 roky, co nastoupil naposledy. V 6. duelu semifinálové série na půdě Chodova ještě nahrál na gól Martinu Tokošovi, výhry 9:6 a postupu do Superfinále se však ve zdraví nedožil. Protože… „Šel dlouhý balón dopředu. Dobíhal jsem jako první, na zádech jsem měl toho Švýcara, jak hrál za Chodov (Manuel Hartmann – pozn. aut),“ popisuje Polášek osudový moment.
Se Švýcarem Manuelem Hartmannem.
Celou váhu měl na levém koleni, míček se však od mantinelu odrazil doprava. „Tak jsem se otočil doprava za ním, v tu chvíli do mě zezadu narazil Hartmann, já zatížený jen na vyrotovaném koleni…“
Konec. Už v 18 letech prodělal plastiku předního zkříženého vazu, podruhé se po podobném zranění na hřiště nevrátil. „Položil jsem si posvátnou větu, jestli mi to za to stojí. Florbal je čistě amatérský sport, musel jsem přehodnotit priority. Zdraví je jen jedno…“ zdůrazňuje.
Možná by to dopadlo jinak, nebýt… „Půl roku jsem o tom přemýšlel, rehabilitoval jsem. A zrovna v tu dobu se mi naskytla možnost trénování. Ještě jsem neměl koleno doléčené a už jsem začal trénovat. Přičuchnul jsem k penězům, které bych ve florbalu nikdy nevydělal,“ říká otevřeně.
Ano, z Radima Poláška se stal kondiční trenér. Na ostravské univerzitě studuje tělocvik, fyzické přípravě vždycky dával hodně a rozuměl jí. K trenéřině jej přivedl dávný kamarád, tenisový kouč. „Spadnul jsem do toho úplně náhodně. Teď už působím na trenérském poli 2 roky, mojí specializací je tenis, golf a hokej,“ líčí někdejší florbalový snajpr.
V zápase proti Storvretě na Evropském poháru (dnešním Poháru mistrů), na němž Vítkovice v roce 2010 získaly historické stříbro.
Se sportem se úplně nerozloučil. „Hraju hokej, dokonce ještě v krajském přeboru na Havířovsku, amatérsky pak tenis a golf. V hokeji mě koleno neomezuje, tam se sklouzneš, žádné rychlé rotace…“ Na ledě nyní exceluje jeho bratr Adam, jenž nyní zápolí v dresu Sparty s Kometou o účast v extraligovém play off. Ve čtvrtfinále poslal ze hry ven Vítkovice, v jejichž dresu vyrůstal…
V hledišti mu držel palce i starší Radim. „Vždycky když byl na ledě brácha, fandil jsem jemu, ať se mu podaří zápas, střídání… Spartě ani tak ne. Byl bych spokojený, kdyby Vítkovice vyhrály, ale brácha hrál super hokej,“ vykládá bývalý vynikající útočník.
Jeho bratr však nastupuje v obraně. „Postupně se po návratu z Ameriky zapracovával, před začátkem play off hrál s Karlem Pilařem, teď je ve 2., ve 3. pětce. Každopádně je mezi 6 beky, trenéři jej využívají. To mu v Americe chybělo, nyní má jistotu,“ popisuje Polášek.
Adam Polášek, urostlý obránce Sparty.
Oba kdysi hráli spolu florbal za 1. SC Ostrava, Adamovi šel podle pamětníka Radomíra Mrázka výborně. „Hráli jsme spolu v elévech, v mladších žácích, zvládli jsme i jeden společný zápas za starší žáky… V hokeji byl lepší on, ve florbale já,“ vzpomíná s úsměvem Polášek.
Teď už by si prý na hřišti tolik nevěřil. „Když vidím, jak jde florbal dopředu, jaké neuvěřitelné věci dělají hráči ve větší a větší rychlosti, měl bych ztrátu,“ odhaduje při otázce na možný návrat. I proto je podle něj konec definitivní. „Teď mám čistou hlavu, vracet se nemám potřebu, našel jsem se jinde…“
I když – zase tak jinde ne. Coby trenér se totiž objevuje i ve svém bývalém klubu. „Kondiční trenér Vítkovic mě učí na škole, já jsem jako jeho pravá ruka. V zimě chodí kluci na skupinovky ke mně, máme spolu kondiční tréninky,“ přibližuje Polášek.
A je rád, že neztratil s bývalými spoluhráči kontakt. „Nejhorší na konci s florbalem bylo, že přijdeš o tu partu. Každý den se těšíš do šatny, na srandu v kabině, na výjezdy ve vlaku, kdy přijedeš domů ve 3 hodiny ráno… Užili jsme si hrozné srandy, to je to, co mi chybí. Legrace a každodenní řešení těch našich problémů,“ posteskne si.
Na Dubině je alespoň pravidelným divákem, sledoval celé semifinále proti Mladé Boleslavi a – dnes se přijede poprvé podívat na Superfinále. „Ještě jsem nikdy nebyl. Poprvé se hrálo hned týden po první artroskopii, to bych byl s berlemi na obtíž. Loni mi do toho přišla nějaká práce, takže jsem se díval v televizi. Teď ale přijedu i s přítelkyní,“ hlásí.
A jeho tip? „Budu se opakovat a říkat to, co všichni: Je to jeden zápas, může se stát cokoliv. Kdo do toho dá víc srdce, odbojuje to a bude mít trochu štěstí, vyhraje. Je to 50 na 50, ale věřím klukům, že to zvládnou,“ přeje si. Teď už jako jeden z kondičních trenérů Vítkovic, nikoliv jako jejich hráč…
Autor: admin
