Vanilkové balónky jsou po čtyřech letech minulostí. V zápasech letošního mistrovství světa létá mezi florbalkami bílý míček s blankytným vnitřkem. Hráči si na něj zvykají pomalu, stejně jako na zimu v hale a pružnější mantinely.
Tarkett v helsinské Hartwall Areně je položen na dřevěných deskách, pod nimiž je led. A ten tropí na hřišti neplechu. Povrch kvůli němu nezměkne a nezvláční, ale je ztuhlý zimou. I mantinely jsou její vinou tvrdší a balónek se tak od nich odráží prudčeji.
A ke všemu je sám o sobě neposedný a dráždí gólmany i hráče. Tak jako na fotbalových šampionátech „plovoucí“ míče Jabulani, Teamgeist nebo Roteiro. „Je nepříjemný,“ přiznává gólman Tomáš Kafka. „Kvůli tomu, že má tmavší vnitřek, je hůř viditelný. Navíc je tvrdý a v hale je zima, takže to při rozpinku dost bolí. Bez rukavic se skoro nedá chytat,“ líčí.
Zima – ta tedy na hřišti je. Zvlášť když je obrovská hala prázdná, nebo je v ní jen pár tisícovek diváků. „Snad bude chodit lidí stále víc a s průběhem turnaje bude hala teplejší. Alespoň vzduch,“ přeje si útočník Tomáš Sladký a vzpomíná, jak na prvním tréninku reprezentanti mrzli.
Na nový míček se, jakožto od přírody zvědavý kluk, vyptával i u rozhodčích. „Říkali, že je z tvrdšího materiálu. Mantinely jsou taky jinačí, takže když dám o ně přihrávku, je to hodně divočina. Lítá to 100 tam, 200 zpátky,“ popisuje.
Ovšem že by si vzal „střelku“ s měkčí čepelí, o tom nechce ani slyšet. „Nic měnit nebudu, s touhle se mi daří. I když tím, jak je všechno odpružené, je to někdy pingpong, jindy to hopsá jako tenisák a odskakuje to při zpracování,“ usmívá se.
Který z týmů tuhle rozpustilou kouli zkrotí tak, že mu ve zbytku turnaje doskáče do branky víckrát než soupeřům?
Autor: admin
Čekal bych, že ve Finsku budou lidi chodit o něco více