Jenže začátky tak ideální nebyly, že?
„Abych řekl pravdu, myslel jsem, že to po měsíci zabalím. Nic z toho, co mi naslibovali, na místě neplatilo. Bydleli jsme ve starým baráku, kde netekla teplá voda, dokonce ani pitná. Hrůza. Odjel jsem tam týden po svatbě, to byla tedy hezká svatební cesta. (ironicky). Jediné, co sedělo, byla slíbená práce v továrně. Tak jsem na ně udělal bububu a dostal jsem lepší byt.“
Jak se vám zamlouvá, před čtyřicítkou se vrátit do klasického zaměstnání?
„No nic moc. (směje se) Ale já jsem to angažmá takhle chtěl. Pracuju ve firmě na zpracování odpadního papíru. Klasicky u pásu, teď jsem se posunul k mašině, která krájí velký balíky papíru a dělá z nich menší. Stojím osm hodin na nohou, je to fyzicky náročné. Navíc vstávám v pět ráno… Ale nejhorší je, že za celou tu dobu si nemám s kým promluvit, protože tam umí anglicky jen manažer. Ostatní sice rozumějí, ale nejsou schopní mluvit.“
Vy jste se nezkoušel naučit finsky?
„Ale jo, jenže po dvou týdnech jsem to vzdal. Je to strašně složitej jazyk, něco jako pro cizince čeština. Bez znalosti finštiny tam sice nemáte šanci dostat lepší práci, ale ono pro mě nemá smysl se jí učit, když tam budu jenom pár měsíců.“
A neprodloužíte si tamní zkušenost o další sezonu? Třeba když postoupíte…
„Asi ne. Nabízejí mi sice lepší podmínky a zahrát si Saliibandyligu je skvělá představa, ale rok nejspíš stačil. Oni to nechápou, ptají se: ‚A proč? Vždyť tady máš všechno.‘ Když jsem jim odpověděl, že sice jo, ale doma mám to samý a daleko lepší, tak na mě zůstali nechápavě civět.“
Asi si vás tam hodně považují…
„No původně jsem měl dojem, že vůbec nevědí, že trénuju nějakej nároďák. Navíc na někoho z východní Evropy se dívají s despektem. Ale on tam je florbal hrozně populární i v tom malým městečku, který má zhruba 2500 tisíc lidí. Na první trénink, který jsem vedl, přišlo šest novinářů. Udělali se mnou celostránkovej rozhovor. Ale protože byl ve finštině, nikdy jsem si bohužel nepřečetl, co jsem říkal (směje se).
Mluví se v Loviise o tom, že by tým mohl navázat na svou někdejší slavnou éru a postoupit do ligy?
„Momentálně jsme v tabulce druzí, uvidíme. Postoupit samozřejmě můžeme, ale do elity vede obtížná cesta. Finská druhá liga je rozdělená na dvě skupiny: východ a západ. Z každé jdou do baráže první dva týmy proti sobě, postupující se pak utkají spolu a vítěz hraje s posledním z první ligy.“
A jaká je úroveň soutěže? Když se řekne druhá liga, moc slavně to nezní…
„Ale já jsem přesvědčený o tom, že bychom tady s Loviisou hráli v první čtyřce extraligy. K přímé konfrontaci možná dojde, protože se snažím vyřídit, aby tým startoval na Czech open. U toho já ale určitě nebudu.“
Když jste do Finska odcházel, litoval jste, že si nemůžete s sebou vzít kapitána reprezentace Dana Foltu. Oslovil jste potom někoho dalšího?
„Přemýšlel jsem o gólmanovi, hodil by se nám David Rytych. Jenže se tu dostal na vysokou, takže je samozřejmě pro něj lepší zůstat v Čechách.“
Takže potom, co musela odjet vaše manželka, máte jediného spojence v Pasim Tilanderovi, který vám dělá asistenta po reprezentaci i v klubu…
„Taky mě ale jednou vypekl. Pořád jsem mu říkal, jaká je v Loviise nuda, ať přijede na návštěvu. On pořád nechápal, o čem mluvím. Tak dorazil a říká: ‚Vy jste ještě velkoměsto, měl bys to vidět u nás‘.
Teď do toho ještě polární noc, to musí být dost depresivní, že?
„Vůbec se nedivím Finům, že mají tak vysoký počet sebevražd, já být na jejich místě, zastřelím se taky. Krize to byla kolem Vánoc. Svítat začalo až v 10 dopoledne a když jsem ve dvě končil v práci, už byla tma. A teď ještě do toho ta zima. Dřív jsem ráno jezdil do práce na kole, ale to teď nejde. Už je mínus dvacet. (směje se).“
Autor: admin
