Ten obrázek se na EFT v Brně opakoval po každém zápase českého týmu. Bylo půl hodiny po konci utkání, většina lidí z haly už odešla, reprezentanti se pomalu trousili po strečinku do kabiny. Les rukou natažených pro podpis a vytrvalé hlasivky je ale nepustily. Zástupci amatérského sportu zažívali to samé, co je pro Jaromíra Jágra, Petru Kvitovou nebo Petra Čecha denním chlebem…
Na míček, na plakát turnaje, kamkoliv. Milan Garčar se jednomu klukovi podepisoval i na ruku, i když oběma bylo jasné, že taková památka moc dlouho nevydrží. Možná vás to ani nepřekvapí, ale florbalisté z toho měli stejnou radost jako ti nadšenci. „Pro mě je to obrovská odměna,“ vážil si zájmu obránce Milan Garčar. „To, že na nás čekají děti, až se jim podepíšeme, chtějí se s námi vyfotit, je něco úžasného,“ dodal.
Vždyť fanoušci jim dopřávají pocity, jež se daleko častěji pojí s milionovými hvězdami profesionálního sportu. A to přesto, že jsou na tom vlastně stejně. Možná za pár let budou chodit na stejnou školu, jakou studují reprezentanti teď, třeba se s podobným údělem stanou kolegy v práci.
Teď je neodradilo ani to, když kolem nich nejlepší čeští florbalisté rychle prošli ze hřiště do kabiny a pak zase zpátky na plochu na strečink. „Kluci, v klidu, my přijdeme,“ uklidňoval je dobrácky Tomáš Sladký. A skutečně, k obsypanému zábradlí napochodovali všichni reprezentanti. Spontánně, sami od sebe. „Žádná domluva o tom, že bude chodit celý tým, v kabině nebyla,“ řekl gólman Tomáš Kafka.
Florbalisté byli za zájem vděční. Ale všem přáním, kolikrát pěkně oprsklým, vyhovět nemohli. „Dej mi dres,“ žadonil jeden z capartů u Tomáše Chrápka. „Rád bych, ale nemůžu, bohužel,“ odpověděl mu. Florbalová reprezentace žije ve skromných podmínkách, hráči nejsou Messi, aby mohli rozdat dvě trika za zápas. „Nemáš florbalku?“ uslyšel další přání Tomáš Sladký. „Mám, ale zlomenou,“ odpověděl útočník po zápase se Švédy.
On i další legionáři se do Česka vracejí tuze rádi. „Je to tu fantazie. Co se týče těch čtyř zemí florbalové špičky, máme u nás nejlepší fanoušky ze všech,“ zdůraznil Sladký, útočník finského Kovee. Ve svém klubu si o něčem podobném může nechat zdát. „Finové? Ti chtějí dva tři podpisy za sezonu. A fandí stylem, že na zápas přijdou jako do divadla a (třikrát krátce tleskne) gól a jdeme domů,“ popisoval.
Brno bylo mimořádné svým zájmem, přestože nešlo o nějakou monstrózní, ale víceméně komorní třídenní akci. Reprezentanti samozřejmě vzpomínali na světový šampionát v Ostravě a v Praze před třemi lety. „Zvlášť Ostrava byla opravdu extrém. Co si pamatuju, tehdy stáli lidi na délku hřiště za bannery, byly jich stovky a trvalo půl hodiny, než špalír hráčů celým davem prošel,“ vyprávěl Garčar.
V Brně byla přitom k vidění novinka: spousta fanoušků v dresu florbalové reprezentace. To nikdy předtím nebylo. „Jestli si dobře pamatuju, tyhle repliky nechala unie dělat v roce 2008, kdy se prodávaly v O2 Areně,“ přibližoval Garčar. Na čisté dresy se tiskly čísla a jmenovky, o trika byl obrovský zájem. „Některé sekce čísel a jmen byly vyprodané, nedalo se už nic dotisknout,“ dodal.
Navíc to specifické brněnské publikum… „Opravdu mě překvapilo, že je o florbal zájem,“ netajil Kafka. „A nejde ani o počet diváků, spíš o tu angažovanost. Hnali nás kupředu, i když jsme se Švédy prohrávali o deset gólů,“ divil se. Co mohli hráči na oplátku udělat menšího, než že jim věnovat půlhodiny společného focení a podepisování…
A frontu na ně nestáli jen malí kluci, nebo zasněné slečny. Podpisy se staly cenným artiklem u všech. „Podívej, mám Kafku,“ chlubil se třeba cestou domů táta malému synkovi. „Ten zájem je určitě příjemný, ale s nosem nahoru jsme tu kvůli tomu nechodili,“ podotkl Kafka.
Jakožto jedné z hvězd světového florbalu mu chodí do mailu desítky žádostí o cokoliv. „Třeba mi píšou z klubů, abych se přišel podívat na jejich trénink a poradil. Snažím se aspoň nějak odpovídat, ale je toho strašně moc…“ omlouval se.
Kouč Tomáš Trnavský první zájem o autogramy zažil při premiérovém mistrovství světa v Česku před 13 lety. „Sice to nebylo tak extrémní jako teď, ale nějaké děti už tenkrát chodily,“ vybavil si. A měl radost, že popularita florbalu roste. „Teď je ještě na nás, abychom ji zvedli výkony a dalším dobrým výsledkem na MS, protože to florbal potřebuje, aby se posouval dál,“ tušil.
Autor: admin
Nevím, proč se v článku používá termín oprsklý. Moje babička vždycky říkala: líná huba, holé neštěstí. Pokud hráči nebyli schopni nebo ochotni někerým žádostem vyhovět, není zas tak složité říct slušně a pevně: NE.