Ještě nikdy se nestalo, aby finská reprezentace na mistrovství světa skončila bez medaile. Ale pozor: českým výběrům se ve Švýcarsku vždycky daří. Muži a junioři tu brali stříbro, ženy bronz. Jen jednou odjížděli Češi zpod Alp s prázdnou. Fridricha a spol. čeká s Finy obří výzva. Jednu takovou už předchůdci současného týmu na závěrečném turnaji ve Švýcarsku zdolali. V roce 2004 brali Češi senzační stříbro…
V nynějším týmu jsou pořád čtyři pamětníci tehdejšího klotenského zázraku, který začal ve skupině v Curychu. Tomáš Kafka, Aleš Jakůbek, Martin Ostřanský a Aleš Zálesný, s nimiž tehdy tvořil snad nezastavitelný útok Radek Sikora, nynější pozorovatel na tribuně. Kapitán týmu Tomáš Trnavský mezitím přestoupil na trenérský post, místo kouče Zdeňka Skružného, jenž je nyní vedoucím výpravy.
Role se změnily, běh života pokročil, vzpomínky zůstaly. A v lecčems jsou paralelou letošního šampionátu. Českému týmu experti ve čtvrtfinále proti Finům vůbec nevěří, stejně jako v roce 2004 v semifinále proti domácím Švýcarům. „Den předtím, když porazili Finy a dostali se v semifinále na nás, všichni diváci po cestě domů skandovali: Finale, finale! A my jsme to museli poslouchat po cestě k autobusu! Byla pro nás neskutečná motivace jim to ukrást,“ vzpomíná Tomáš Trnavský.
Jako kdyby do Čechů pustili elektrický proud. „Byla to voda do rozpáleného oleje, na klucích bylo vidět, jak jim to dělá husí kůži a jak si říkají: ‚Tak pánové, tohle asi ne…‘ usmívá se.
V zaplněné hale se Hofbauerové a spol. nestačili divit, po prohře 3:5 šli do boje o zlato Češi. „Hráli jsme s neskutečným elánem a nadšením, maximální agresisivitou. Vždycky se vypráví, jak to dostal před koncem Mára Dvořák dozadu a obránce, který skoro nikdy nestřílel, se do toho pořádně opřel a zařídil vítězný gól,“ povídá Tomáš Kafka.
Aleš Zálesný v památném duelu se Švýcary.
Češi se na zápas skvěle připravili, nikdo z pamětníků neopomene vypíchnout jméno Saschy Brendlera, švýcarského asistenta, který do týmu přinesl spoustu zásadních podnětů, jež se v reprezentaci drží dodnes. Brendler byl vynikající motivátor, stratég, znalec. „Jednou z novinek bylo video. Před semifinále jsme věděli, že budeme hrát na 2 pětky, že to riskneme a tehdy těch našich 10 hráčů sledovalo video,“ vypráví Radek Sikora.
Každého hráče soupeře Brendler tehdy rozpitval do atomu. „Který jen střílí, který dává jen křížné nahrávky, který je před brankou nebezpečný, že trefí každý balón, kompletně rozebral všechny hráče. Do té doby video? Nevzpomínám si,“ říká.
Další věc: zavedly se povinné ranní procházky. Což je ve švýcarských týmech běžnou věcí už řadu let. „I kdyby bylo mínus 15 a sněžilo. Vždycky mi to přišlo jako absolutní nesmysl, v Grünenmattu jsem to do roka zrušil,“ podotýká Sikora.
O totéž se snažili i reprezentanti. „Radim Cepek na to tenkrát byl specialista, tomu se to vůbec nezamlouvalo,“ směje se nynější trenérský pomocník národního týmu na tribuně. Nepovedlo se. „Před každou snídaní jsme se tady po Adliswilu šli na 15-20 minut projít. Rána byla docela čerstvá,“ líčí Sikora po osmi letech ve městečku pod kopci kousek za Curychem, v němž tehdy národní tým bydlel.
Což byl posun oproti předchozímu šampionátu ve Finsku. „Dobře jsem si tehdy pamatoval velký pokoj pro 10 lidí v Helsinkách v Olympijském stadionu…“ vykládá obránce Aleš Jakůbek. Hráči, kteří tehdy zdaleka nebyli v takové míře rozeseti po světě, si užívali luxus. „Teď jsme zase jinde. Například tam nebyla žádná regenerační linka, jako je dnes,“ porovnává Jakůbek.
Přesto ještě hráče dojalo, když letos přišli do kabiny a viděli tam rozvěšené dresy. „Připravené koberečky, všechno. Člověk se může cítit skoro jako profík. Bylo to úžasný!“ rozplývá se Jakůbek a připomíná, že zatímco nyní mu stačí vzít florbalky a boty, před osmi lety si všechny věci nosili hráči sami.
Co zůstalo naprosto stejné, to jsou motivační prvky. Přinesl je právě Brendler. „Dokázal z týmu vydolovat ještě takové skryté rezervy, po psychické stránce. Tým nabudil, zdravě nás naštval. Ono se říká jednoduše, že jsme nahecovaní, ale aby tak člověk opravdu byl, kolikrát má rezervy a Sascha je v nás dokázal odkrýt,“ popisuje Jakůbek.
Bylo to tehdy velké téma: Brendler každému hráči vylepil v kabině nad místo, na němž seděl, malý portrét každého norského hráče se statistikami. Výška, váha, bodování… „Stálo tam: ‚Tady ten prostě není lepší než ty! Musíš mu to dokázat! Člověk to měl pořád na očích,“ vybavuje si Jakůbek, který takhle sledoval hvězdného Raymonda Evensena. A Evensen nebyl lepší než on. Oba tehdy dali 2 góly, Jakůbek vsítil ten zlomový na 4:2. Český tým deklasoval Nory, které předtím dosud nikdy neporazil, 9:4.
Martin Ostřanský v klíčovém duelu s Nory.
Nakonec z toho bylo finále. „Hráli jsme krásný florbal. Dokonce ve hře 5 na 5 jsme byli mistři světa,“ podotýká Martin Ostřanský. Švédové dali polovinu branek při výhře 6:4 v přesilovce.
Všichni vzpomínají na báječnou partu. Tehdy byl květen, hráči si chodili ve volnu zahrát fotbal. „Anebo na pokojích hráli stolní fotbálek, to byla sranda! A uvolnění. Hrajeme to pořád,“ říká Ostřanský.
Nezapomenutelná byla i závěrečná party. „Bylo to v Klotenu v nějakým baru a pamatuju si, že jsme Finy učili bodyshoty, byl tam Vesa Punkari a další, hrozně jsme to rozjeli,“ vzpomíná Kafka. S ostatními prý slavili tak, jako kdyby byli mistři světa, jako kdyby jim podnik patřil.
Navíc se na akci objevily dvě Češky. „Nevím ani, jestli to byly fanynky. Pili jsme, pili jsme a pak jsme se jich šli zeptat, jestli si s námi dají tequilu. Řekli, že jo a nevím, jestli Siki, nebo kdo řekl, že na nich vyzkoušíme bodyshot a už to jelo. Holky ho pak dělaly celý večer, i Finům, Hofbaeurovci byli taky zapojení. Spousta známých hráčů si s námi dávala tequilu,“ směje se Zálesný.
Jenže do tohohle veselí má letos český tým daleko. „S Finy se nám vůbec nevěří. Dají se porazit, ale bude záležet určitě na velké dávce štěstí,“ tuší. Stejně jako před 8 lety, kdy Švýcary každý viděl ve finále, i dnes je pod tlakem soupeř. „Jsme v psychické výhodě. Oni musejí, prostě musejí! Jako mistři světa mají závazek potvrdit roli favorita, my můžeme jen překvapit,“ vykládá.
Což je role, v níž se Češi cítí nejlépe.
A zvlášť ve Švýcarsku.
Existuje genius loci?
Autor: admin
Tak letos určitě taky šokovali florbalový svět.