Na začátku roku jste říkala, že vaší motivací je získat opět titul. S Libercem jste obsadily čtvrté místo, ale vy končíte. Proč?
„Šla jsem do toho s tím, že to bude na jednu sezonu. Ta skončila, tak končím i já. Titul bohužel v tom rozpoložení týmu, jaké bylo loni, opravdu získat nešlo.“
Nemrzí vás, že další titul už tedy nezískáte?
„Tak to opravdu ne. Už mi není dvacet a priority mám někde jinde.“
Je to definitivní konec, nebo plánujete hrát na rekreační úrovni, či působit jako trenérka?
„Na rekreační úrovni určitě pokračovat budu. Založily jsme si s bývalými členkami Crazy Girls tým (V crazy V – pozn. aut.), minimálně jednou do měsíce si chodíme zahrát a účastníme se také turnaje Jadberg Cup v Brně. Navíc si občas jezdím se Zdeňkem (Skružným – pozn. aut.) zahrát s P.CA Milada. Jako trenérka možná někdy působit budu, ale určitě to nebude v nejbližší době.“
Jaké je vědomí, že už nemusíte na trénink a můžete se naplno věnovat dceři?
„Mrzí mě, že musím říct, že je to pocit osvobozující. Když jsem si to zpětně bilancovala, došla jsem k názoru, že jsem měla skončit i dřív, spíš vůbec znovu nezačínat. Mám prostě na hodně věcí jiný pohled a jiné nároky, než mají holky teď. A to pro mě bylo hodně ubíjející.“
Zavzpomínejte, prosím, jak jste se k florbalu vůbec dostala.
„Bylo to na vysoké škole přes Hanku Jabůrkovou, která byla gólmankou ve Slavii Liberec a mojí spolužačkou ze střední. Věděla, že jsem takový sportovní blázen, tak mě vzala na trénink – a já už zůstala.“
Pamatujete nadvládu Liberce, sedmkrát jste vyhrála extraligu a společně s Magdalenou Šindelovou a Zuzanou Svobodovou jste stále rekordmankou v počtu domácích titulů. Na který z nich vzpomínáte nejraději?
„Na druhý s Libercem, který byl naprosto nečekaný. Finále mělo být jasná záležitost, ale… A potom na „nájezdové“ – čtvrtý a pátý. Nájezdy jsou vždycky hop, nebo trop, a o to větší jsou pak emoce.“
Dokáže podle vás Liberec v nejbližší době navázat na slavnou minulost a opět vyhrát titul?
„Ne, pokud si holky nepřestanou hrát každá na svém písečku. Bohužel hrají týmový sport, kde, když většina „netáhne“ stejným směrem, není šance uspět. Neříkám, že musejí být všechny skvělé kamarádky, ale musí se naučit jedna druhou respektovat a netahat do týmu osobní rozepře.“
Máte za sebou také angažmá ve Finsku. Jak na něj vzpomínáte?
„Pozitivní to bylo v tom, že jsem mohla vidět, jak tam k florbalu, za který hráčky také nedostávají žádné peníze a nemají žádné jiné výhody, přistupují. Řekla bych, že i materiálově na tom tenkrát byly hůř než některé týmy tady, a přesto tréninky měly ohromnou úroveň, nic se nevypustilo, do všeho se šlo naprosto naplno. Holky jezdily na tréninky dřív, aby se samy rozběhaly v lese atd. To u nás ještě donedávna nebylo zvykem. Zklamaná jsem byla ale taky. Některé věci ohledně našeho bydlení nefungovaly, práce byla jiná, než měla být, anglicky se tam, kde jsme bydleli, člověk téměř nedomluvil… Jednoduché to rozhodně nebylo.“
Podobné problémy, jaké trápily duo Lacková – Christianová, jste nezažila?
„Moc nevím, jaké holky měly problémy. Vím jen, že Hanka ze začátku hrála a dávala góly, a pak najednou nehrála… O tom jsme se spolu bavily a moc dobře to znám. Zažila jsem si to tam také jen s tím, že mě trenérka do zápasu ani nepostavila. Když jsem se s ní bavila, řekla mi něco, ale pak udělala něco jiného… Vím, že na to měla právo, ale bez vysvětlení se s tím člověk těžko smiřuje.“
Vy jste šla do Finska jako hotová hráčka, která měla v Česku na kontě několik titulů. Co říkáte na odchody hráček, jako je Čapková nebo Surá, které míří ven ještě v juniorském věku či těsně po jeho dovršení?
„Co k tomu říct… Stejný problém řeší i jiné sporty. Problém je v tom, že v Česku se na ně díváme jako na „hvězdy“, ale česká extraliga vážně není až takové měřítko. Holky si tu zvykly moc na sobě nepracovat, protože většinou je to tak, že týmy mají hráček spíš nedostatek než přebytek, takže se spousta nedostatků toleruje. Proč se tedy navíc někde dřít. V tom si myslím, že venku dostanou pěknou školu. Tam jim asi (pevně doufám) nebude procházet to, co tady. Pokud vím, tak Martina Čapková už je zpět a na Dášu jsem opravdu zvědavá.“
Počet registrovaných hráček roste a dostavují se i medailové úspěchy. Co říkáte na rozvoj ženského florbalu v Česku?
„Že je to jen dobře a bylo by fajn, kdyby to pokračovalo.“
Otec a dědeček florbaloví trenéři, matka elitní hráčka. Bude i z malé Terezky v budoucnu florbalistka?
„Předpoklady by asi mít mohla a myslím, že ji do nějaké přípravky pošleme. Ale nebude to jen do florbalové. Rádi bychom, aby měla všestranný rozvoj a pak ať se rozhodne sama.“
Foto: Martin Neužil, Martin Flousek
Autor: Michal Dannhofer
