Nově tvořená reprezentace juniorek na své první ostré mezinárodní akci mile překvapila. Herně, ani výsledkově nijak obrovitánsky nepropadla, žádný debakl se nekonal. Naopak české naděje oba severské giganty dokázaly v jedné třetině porazit a nad Švýcarskem vyhrály i celý zápas. Splnily tak cíl, který dostaly od nových trenérů výběru v čele s Jiřím Uhrem. Ten tak mohl být po pražském EFT vesměs spokojený.
Máte tedy z turnaje dobrý pocit?
„Nechci to nějak přeceňovat, dávat tomu velkou váhu, protože je to vlastně start celého cyklu. Je to takový hodně malý vrchol jednoho roku, protože mistrovství, na které se chystáme a které teprve ukáže to, co má, je sice v podstatě za rok a půl, ale vlastně až v roce 2016. Ano, teď je vidět, že jsme něco začali a že jsme to nezačali dělat úplně špatně, ale jen čas ukáže. Rozhodně i tenhle turnaj předvedl, v čem máme rezervy, a nemyslím si, že malé. Zjistili jsme, že tým potřebuje rozhodně výrazněji doplnit. Chybějí nám hráčky na některé posty tak, abychom, když nám někdo vypadne, měli minimálně stejně dobrou náhradu.“
Zkomplikovalo vám pražské EFT onemocnění Adély Pantělejevové, jež z týmu po úvodním zápase s Finkami vypadla?
„Určitě. Adéla je kapitánka, má být tahounkou tohoto týmu, je svým způsobem jeho duší. Nechci říct, že úplně jediná, ale rozhodně dost výrazná. Tým to nepochybně oslabilo jak vnitřně, tak samozřejmě i herně.“
Starty českých výběrů juniorek bývají dost divoké: minulý cyklus začal výpraskem od Švédek 2:14, ten před ním debaklem od Finek 3:12 a předešlý národní tým dostal na úvod se Švédskem dokonce hrozivých 3:18. Těší vás, že se tomuhle povedlo vyhnout?
„Pochopitelně. Do žádného zápasu jsme ovšem nešli s tím, ať hlavně nedostaneme 10 gólů. Měli jsme jiný cíl: v každém utkání jsme chtěli vyhrát aspoň jednu třetinu, což se povedlo. Abychom si ukázali, že máme na to s nimi hrát. Takže teď se nám povedlo urvat jednu třetinu, třeba na dalším EFT si dáme za cíl vyhrát s každým soupeřem 2. Z tohoto pohledu velkých, 2ciferných přídělů je to fajn, je to nějaký příslib toho, že jsme schopni hrát se soupeřem na dotek. Ale zase – může se to celé posunout někam jinam, jim to k nám napadá, nám ne, a přes tu desítku můžeme dostat třeba za rok.“
Lucie Pilíková v duelu se dvěma Švédkami. Tým Jiřího Uhra s nimi uhrál přijatelný výsledek 4:8, debaklem to zavánělo jen chvíli.
Ještě jeden rozdíl byl na startu nové etapy zřetelný ve srovnání s předchozími výběry. Hráčky jsou na tom individuálně technicky lépe než jejich předchůdkyně. Překvapily vás tím?
„Ono se to ukazuje celkově. Florbal stárne, byť je úsměvné to takhle říct, ale teď se dostávají do hry ročníky, které začínají mít florbal jako svůj sport odmalička. Od nějakých 6, 7 let skutečně hrají. Dělají, nechci říct jen florbal, protože to není úplně dobrá cesta, tu bychom se měli snažit spíš potřít, jenže na druhé straně to tomu v tomhle směru pomáhá. Protože ty hráčky jsou dobré s florbalkou, mají daleko lepší techniku v podstatě téměř všeho, dá se s nimi o hodně lépe pracovat. To platí jak u juniorek, tak u juniorů. V jejich extralize, kde jsem předtím několik let trénoval, se už ukazovalo, že když přišel mladý hráč mezi starší, nebyl silný v osobních soubojích, nebyl tak dobrý v taktice, v domýšlení a v řešení situací, ale byl daleko lepší v práci s florbalkou, v soubojích 1 na 1, uměl přihrát opravdu do forhendu prudce po zemi… To jsou věci, které jsou v moderním florbalu naprosto zásadní. A ukazuje se, že jak dorůstají generace, tyhle věci budou skutečně zvládat lépe.“
Takže se dá říct, že jste očekával, že juniorky najdete v tomto ohledu v dobrém stavu?
„Ano. Bylo to patrné od začátku, viděl jsem to v juniorech a předpokládal jsem, že u holek to nebude o moc jiné. A je vidět, že není. Že ty mladší v tomhle převyšují své starší kolegyně, a když se potom dají dohromady, dokážou toho využít. Teď jde o to, aby neustrnuly, aby do nich v oddílech netlačili jen nějaké taktické věci a systémy, ale aby pořád dál pracovali s individuálními herními dovednostmi, protože to vyhrává zápasy.“
Když jsme u práce v oddílech, od začátku sezony působíte jako asistent Lenky Bartošové v Liberci. Byl v tom i motiv poznat lépe ženský kolektiv a jeho mentalitu, s čímž jste dosud neměl ze své trenérské kariéry příliš zkušeností?
„Je to součást toho dostat se víc do ženského florbalu. Jako reprezentační trenér musím jezdit a sledovat hráčky v klubech a při tomhle to můžu dělat, můžu si vyhlížet a dívat se na hráčky v jiných týmech, jak jsou zapojované, co dělají a co ne, jak rostou, potkávám se s trenéry… Jednoduše zůstávám v klubovém prostředí, nejsem jen odtržený jako reprezentační kouč, který jezdí pouze na tribunu a sleduje to seshora.“
Autor: Pavel Křiklan
