Pomohl český florbal vrátit tam, kam patří. Národní tým je po 4 letech znovu v elitní čtyřce a nejen to, opět mu patří 3. místo na světě. Navíc göteborský úspěch není žádným výsledkem z leknutí. Tým si za ním šel celé 2leté období poté, co jej převzal kouč Radim Cepek. Švýcaři už skoro ve všech reprezentačních úrovních na český florbal ztrácejí. Na cestě před ním jsou ještě Finové a někde v dálce Švédové. Trenér národního týmu se chce s mužskou reprezentací pustit do stíhačky i za nimi.
Zatím máte bronz, k němuž jste došli po velkém obratu. Pomohlo k němu i to, že si hráči na Švýcary věřili?
„Nemyslím si, že to bylo soupeřem, že si najednou věřili. Hráli jsme dál trpělivě, nezačali jsme jančit a okamžitě presovat s myšlenkami, že musíme rozhodnout během 5 minut 2. třetiny. Trpělivou nátlakovou hrou jsme donutili soupeře k chybám a čekali jsme, kdy to tam spadne. Už v zápase ve skupině a teď taky jsme měli spoustu brankových příležitostí. Když se podívám na konec 1. třetiny, prvních 10 minut 2. třetiny, těch gólů musíme dát víc, abychom hráli klidně… Jirka Curney, Honza Natov, to jsou neskutečné šance, které jsme bohužel nedávali ani v semifinále proti Finům. Švýcaři je dali, my zatím ne. Pak nám tam spadly 2 šťastné góly a tým se najednou sevřel a začal neskutečně šlapat.“
Proč vlastně nehrál od začátku Tom Ondrušek? Byl to následek jeho zkratu v semifinále s Finskem?
„Ani náhodou! S Tomem jsme mluvili před zápasem ráno dopoledne, kdy už se z toho vyspal, podpořili jsme ho a řekli mu, že stojíme za ním. Bohužel, stalo se, ví to sám. Naopak, připravili jsme mu pozici, že půjde do zápasu, bude čerstvý, hlava na to bude připravená a on to prodal. Myslím, že odvedl neskutečnou práci v první pětce, kdy byl Honza (Natov) unavený z předešlých zápasů. Tahle varianta byla připravená a znovu klapla.“
Po vyrovnání na 2:2 jste jako jediný Čech v hale nehnul ani brvou, radoval jste až po gólu na 4:3. Znamená to, že to byl moment, kdy jste začal věřit tomu, že by se úspěch mohl povést?
„Začal jsem věřit až v čase 19:59 3. třetiny. Opravdu. Před 3. třetinou jsem v šatně věděl, že tohle ještě ne. Že to bude hodně těžké. Prohráváte 0:2, během jedné třetiny to otočíme… To je florbal, to je nádherné na tom sportu, že se to tak rychle otáčí.“
Takže jste se neuvolnil?
„Ne, ne. Když mě budete sledovat, ani v České Lípě, kde jsme vyhrávali a dávali góly Švédům, jsem se neradoval. To je spíš takové to být nad věcí, být v klidu. Gól padne, samozřejmě ta emoce, tím že to bylo zrovna v přesilovce, tam vyšla trochu víc.“
Ano, nakonec zápas rozhodl gól z přesilovky, které týmu na turnaji vůbec nešly…
„Jsme za to rádi my i hráči, může za to být rád celý národ. Klukům spadl velký kámen ze srdce. Celé mistrovství se v přesilovce snažili dát gól, ale nedařilo se jim to. A podívejte, tohle nebyla nacvičená akce, po které byste řekli super, takhle se to má hrát. Ne, byl to zrovna ten gól, který rozhodne. Padla tam dorážka, která nám chyběla třeba v semifinále s Finskem, nebo v prvním zápase proti Švýcarsku. Milan Fridrich měl v semifinále podobné šance, nevyšlo to. Teď obrovské díky za to, že se to povedlo.“
Bronzoví trenéři Zdeněk Skružný a Radim Cepek.
Koho napadlo na přesilovku poslat 3 obránce?
„To není o becích, je to spíš o hráčích, jak jsou silní na těch pozicích. Cítili jsme, že chceme hru odlehčit, změnit nějaké postavení. Se Zdeňkem (druhým trenérem Skružným – pozn. aut.) jsme se večer před zápasem rozhodli, že uděláme změnu v přesilovce, abychom kluky, kteří je dosud hráli, zbytečně nedostávali pod tlak. A vyšlo to!“
Potěšilo vás, jak tým po fyzické stránce zvládl 3 náročné zápasy ve 3 dnech? Proti Švýcarsku dřel nadoraz až do konce…
„Pracovali jsme na tom celé 2 roky. Od září směřovala příprava k tomu, že ten nejdůležitější zápas bude v neděli. Buď finále, nebo zápas o bronz. Ano, možná jsme neporazili Dány 10:1, nebo 12:1, ale věděli jsme, že máme před sebou 2 tak těžké zápasy, že jsme od stavu 4:0 povolili a nechali jsme kluky to jen dohrát. Nejde to vydržet. I Finové hráli s Nory půlku zápasu a pak přestali. Každý se šetřil na neděli a myslím, že to kluci prodali.“
Před šampionátem jste říkal, že nevíte, zda tým má na to, aby šampionát vyhrál teď nebo za 2 roky. Ale že za 4 roky by měl být schopen zlato získat. Ukázal vám turnaj, že jste na správné cestě? „Ukázalo to už semifinále s Finskem. Tým byl dobře připravený, pracuje dobře, teď nesmí usnout. To je práce nás, trenérů. Musíme přidat, i trošku přitvrdit, viděli jsme, že v týmu je bohužel nezkušenost. V rozhodujících chvílích ti hráči ještě nemají tak klidnou hlavu, tak čisté ruce. Na tomhle teď musíme zapracovat: kondice, technika, individuální činnosti…“
Je tahle medaile tou správnou pobídkou do další práce, bez níž by to šlo o dost hůř? Hráči toho museli spoustu obětovat, nestíhali školu, práci…
„Přesně tak, vidíme to z českého pohledu, že hráči obětovali neskutečně hodně. Ale to je normální. Sakra, to je úplně normální! Chceš hrát v reprezentaci, musíš dělat navíc! Do národního týmu nepůjde každý, půjde do ní jen ten, kdo bude dělat navíc a kdo hlavně bude chtít dělat navíc. A to si musí český hráč uvědomit, že sem nebudeme brát nikoho kvůli tomu, že má 50 gólů nebo sem tam v zápase zahraje dobře. Ať to odvádí celou dobu, ať dělá daleko víc navíc a potom bude mít šanci. Proto si nemyslím, že je rozhodující, že jsme vyhráli bronzovou medaili. Rozhodující by bylo, kdybychom na mistrovství herně propadli, a to si myslím, že se nestalo. V každém utkání, jak s Norskem, tak se Švýcarskem jsme dominovali. Byli jsme lepším týmem. Někdy šťastnějším, ale lepším. Zápas s Finskem byl podle mě vyrovnaný. Mají zkušené hráče, kteří to prodali. My musíme z dobrých aktivních kvalitních hráčů udělat zkušené.“
Radim Cepek pomáhá v kabině s oslavami Matěji Jendrišákovi.
Dá se říct, že tohle je start do nové éry?
„Může to tak být. Ano, může to nastartovat mladé české kluky nebo další hráče, že sem mají otevřené dveře, ale že sem fakt nebudeme brát nikoho, kdo nechce. Ten, kdo to bere jen jako ‚já jdu hrát za reprezentaci‘, nemá nárok. Ten, kdo bude chtít reprezentovat a obětovat tomu všechno, ten má šanci. Já jsem přísnej, ale jsem…“ (přemýšlí a kolem procházející Zdeněk Skružný odpoví za něj: „…ale spravedlivej.“). Spravedlivej, děkuji. Hodně spravedlivej v tom, že když vidím na někom tenhle přístup a má úroveň na to v národním týmu hrát, dostane šanci a může to prodat. Nesmíme si teď říkat: ‚Ano, získali jsme bronz.‘, musíme si říkat, co dál, abychom byli ještě lepší.“
Máte velmi mladý výběr, jemuž věkový průměr „kazí“ matadoři Tomáš Kafka a Milan Fridrich. Jaká bude nyní jejich budoucnost v týmu?
„Samozřejmě to je na nich. Nejde nikoho přemlouvat, buď ho to baví, chce hrát a já to respektuju. A když má tu kvalitu, bude hrát. A v momentu, kdy se rozhoduje: ‚Hele, už je toho hodně.‘, řekneme: ‚Dobrá, respektujeme to.‘. To je život, jde to dál, já se také musel někdy rozhodnout: ‚Už musím jít na střídačku, už nebudu hrát.‘. To není o přemlouvání, ale je to o tom říct si: ‚Ano, chci to dělat tak a tak.‘, nebo: ‚Ne už to nejde.‘. I Tomáš i Milan tady odvedli neskutečnou práci, i když třeba Fríďa tolik nehrál, ale taková byla dohoda a věděl, s čím sem jede. I on ale týmu pomohl strašně moc.“
Máte stříbro z roku 2004 jako hráč, teď o 10 let později jste získal jako trenér bronz…
„…a čekám na tu poslední medaili. Je ještě jedna, kterou bude můj cíl získat. Teď už to nepůjde jako hráč, to znamená, že musím vrhnout veškeré síly na to, abych ji získal jako trenér.“
Mnozí po turnaji mluvili o tom, že tento tým bude na vrcholu za 4 roky. Bude i pro vás domácí šampionát v roce 2018 tou „zlatou“ motivací?
„To nechci říkat, každé mistrovství musí být motivace ho vyhrát. Máme před sebou 2 roky tvrdé práce, a kdo ví, třeba můžeme být první už příště. Ale vidíte, že Švédsko je válec, mašina, která jede a roluje jednoho vedle druhého. Já bych chtěl být při zemi a říct: ‚Ano, budeme tvrdě pracovat.‘ Musíme se dostat na lepší úroveň, dostat se k tomu, že takové výkony budeme předvádět stabilně.“
Autor: Pavel Křiklan
