Na konci minulého týdne se málem potkali, minuli se ve Stockholmu o jediný den. Maminku to mrzelo, nemá moc příležitostí podívat se na svého syna, jak válí ve švédské Superlize. Velkého úspěchu však dosáhla nyní i ona. Ivana Tokošová se celý život věnuje krasobruslení a nyní prožila největší radost své trenérské kariéry. Syn Martin, reprezentační útočník, byl samozřejmě jedním z prvních gratulantů.
Ano, je to tak, Martin Tokoš mohl být klidně skvělým krasobruslařem. A možná by byl, kdyby maminka chtěla. Jenže prý by to nedělalo dobrotu. „Přemlouvali mě, abych ho dala na krasobruslení. Ale já jsem nechtěla. Prostě dítě a matka-trenér, to vím, že by nešlo,“ usmívá se maminka rychlíka z Dalenu.
Za jejími zády se mezitím na zimním stadionu v Porubě prohání asi dvacítka krasobruslařských nadějí. To je její svět. Bruslím se zoubky věnovala celý život. Do 16 let sama závodila, pak se vrhla na trenéřinu.
A tak bylo jen otázkou času, kdy malého Martina vezme na zimák. „Byl odmalička šikovný na každý sport. Říkali jsme, že půjde na led. Základy jsem mu dala, to bylo ještě na Ledňáčku, v hale, která už dnes nestojí. A myslím, že jsem ho naučila dobře bruslit,“ vzpomíná. Pak už ale šel malý Martin na hokej.
A snad by dnes hrál hodně dobře, kdyby nebyl problém skloubit máminy a jeho tréninky. „Já trénovala na jiném zimáku, hokej byl taky na jiném, takže byl problém. Ale jinak byl na hokej dobrý! Je pravda, že pak se chytl florbalu s jedním bývalým hokejistou a už zůstal,“ vzpomíná Ivana Tokošová.
Nelituje. Z jejího syna vyrostl jeden z nejlepších českých florbalistů. Možná i díky genům, které po mámě zdědil. „Co vím, i já jsem jako dítě byla rychlá,“ usmívá se. Volba florbalu se nakonec ukázala dobrá i ekonomicky. „To bylo výborné zjištění! Moc to nestálo, na rozdíl od hokeje. Potřeboval jen pořádné tenisky a florbalku. A pak se dostal do Vítkovic a nejednou dostával i florbalky,“ porovnává paní Tokošová.
Krasobruslení je naopak na podmínky o poznání náročnější. Řeklo by se, že dítko potřebuje jen brusle a občas nějaký ten kostým, ale není to tak. „Vnímám, že je čím dál míň dětí, ten sport je opravdu drahý. Pronájmy a provoz zimních stadionů stojí víc než normální haly,“ říká uznávaná trenérka krasobruslení. „A také je specifický na pohyb. Děti by měly zvládat prvky baletu, gymnastiky, akrobacie. Ta příprava je asi náročnější, děcka jsou, myslím, pohybově zdatnější. Ale to další je stejné jako v jiných sportech. Ani krasobruslař, ani florbalista nemůže vypustit fyzickou přípravu,“ podotýká úspěšná trenérka.
Sama může být hrdá na to, že jejíma rukama prošlo několik velmi dobrých krasobruslařů. Začínala u ní třeba Nella Simaová, která později v roce 2006 vyhrála i jeden ze závodů světové Grand Prix. A nyní jí dělá obrovskou radost 19letý Petr Coufal. „Na to, že těch kluků v České republice není tolik, z toho mála se vyklubou velké osobnosti,“ přemýšlí Tokošová. Byli tu Petr Barna, Tomáš Verner, nyní jezdí dobře Michal Březina…
A možná brzy přijde čas jejího svěřence. „Doufáme. Člověk nikdy neví. Petrovi je 19 let a teď to byla jeho první seniorská Evropa. Zajel jízdu, za kterou dostal krásné body a kvalifikoval se na mistrovství světa do Šanghaje. Věřím, že tomu přičichne ještě víc a uvidí o čem to je. Ale je to odměna,“ odmlčí se energická trenérka…
A pro ni? „No a pro mě?!“ rozzáří se a v jejích očích se doslova zajiskří. „Já ho mám od 5 let, je jako mé děcko. Vlastně jsem s ním byla víc než s Martinem. Víkendy, všechen ten čas, každý den na zimáku a někdy i dvakrát denně,“ svěřuje se Tokošová.
Možná i proto ji mrzelo, že poslední lednový den nestihla zápas AIK s Dalenem. „Bohužel, s Martinem jsme se ve Stockholmu minuli o jediný den. Asi to nešlo nijak zařídit, letenky se kupovaly dlouho dopředu. Jinak bych se určitě šla podívat,“ říká.
A tak ji potěšil aspoň vzkaz, který jí syn poslal. Moc dobře věděl, že jízda Petra Coufala na krasobruslařském šampionátu Evropy ve slavné hale Globen udělala mámě obrovskou radost. A tak pořídil obrázek ze švédské televize a připsal: „Je to tam, mami! Další zastávka: mistrovství světa v Šanghaji. Gratuluju!“
Pár týdnů po bronzové radosti v Göteborgu zase o sobě Tokošova rodina ve Švédsku dala vědět. A to jistě není všem dnům konec…
Autor: Tomáš Rambousek