V definici obranných systémů se vždy počítá jen s pěti hráči v poli (2-2-1 atd.), přitom významnou roli v každém obranném systému hraje i brankář, který by měl mít svou úlohu stejně osvojenou jako spoluhráči před ním. Brankářská ikona ženského florbalu minulých let Hana Šmeráková (dříve Váňová) se zamýšlí nad tím, jaká jsou v herních systémech pro gólmany úskalí.
Brankář by měl velice dobře znát herní systém svého družstva. Vědět, jaké má přednosti a kde jsou případné skulinky. Jednou z nejdůležitějších vlastností dobrého brankáře je umění PŘEDVÍDAT. A právě v této dovednosti mu dokonalá znalost obranného systému velice pomůže. Pokud půjdeme do detailu, to samé platí i o jednotlivých článcích obranného systému, tzn. schopnost jednotlivých hráčů plnit dané pokyny.
Pokud brankář ví, jak se mají hráči v určitě situaci zachovat, ví také, na co se naopak musí zaměřit on. Pro upevnění této vazby by měl obranu před sebou dirigovat. Situaci vidí nejlépe (má většinou všechny hráče před sebou) a zároveň je jasně řečeno, kdo za co zodpovídá. Proto je důležité, aby jeho „pokyny“ byly v souladu s pokyny trenérů. Toto platí pro všechny systémy stejně. Brankář se tak stává dalším „koučem“ přímo na hřišti.
Obranný systém 2-2-1.
Nebudu zde rozebírat konkrétní situace, protože žádný tým, ať už hraje 2-1-2, 2-2-1 nebo 1-2-2, nehraje tento systém úplně stejně. Jen jako ilustrační příklad uvedu situaci, kdy útočící družstvo má míček v rohu hřiště. Každý tým chce tomuto hráči v něčem zabránit a naopak nabídnout mu možnost přihrávky nějakým jiným směrem. Logicky se nabízí zamezení přihrávky do středu hřiště a nabídnutí přihrávky po mantinelu. Tuto přihrávku tedy družstvo očekává a snaží se jí zachytit.
Brankář ví, kam by se míček neměl dostat a této variantě věnuje například jen polovinu své pozornosti. To ovšem platí v situaci, kdy vidí, že jsou jeho spoluhráči dobře rozestavěni. Naopak při špatném postavení hráčů, musí dobře vyhodnotit, odkud hrozí větší nebezpečí a zákonitě na výše popisovanou možnost soustředí daleko více ze své pozornosti.
Základní rozdíly mezi obrannými systémy 2-1-2 a 2-2-1 (psáno z pozice od vlastní branky) jsou v rozdílném pohybu a obranném prostoru jednotlivých hráčů. V systému 2-1-2 je centr takřka pořád na středu, kde pokrývá nebezpečného hráče a prostor na střelu je více od mantinelů. Při systému 2-2-1 je jeví střed opticky volnější. Při dobrém provedení bránění tohoto systému, však naopak na středu jsou vždy 2 bránící hráči. Největším úskalím tohoto systému je rychlé přenesení hry na druhou stranu, čemu se snaží bránící tým zamezit. Systém 1-2-2 se většinou v obranném pásmu (hře v zámku) formuje do jednoho z výše uvedených systémů.
Obranný systém 2-1-2.
Co se týká krizových situací jako jsou přečíslení atd., hodně záleží na souhře brankáře se zbylými bránícími hráči, kdy velice důležitá je komunikace. Každý brankář se postupně naučí číst jednotlivé herní situace a vyhodnotit, jak může útočící hráč zareagovat. Při situaci 2-1 je logické, že brankář lépe chytí střelu od hráče, který je momentálně u míčku, než od toho druhého. Musel by se nejdříve přesunout do postavení proti střelci a až následně by mohl reagovat na střelu. Je tedy na místě, aby bránící hráč pokryl především přihrávku na druhého útočícího hráče a pokud možno svým pohybem znepříjemnil i činnost hráči, který vede míček.
Situací a rozestavení při tomto druhu přečíslení je mnoho. Proto je nutné tyto situace trénovat i z obranného hlediska! Důležitá je opět komunikace a zachování základních pravidel, která pro takovou situaci tým vyznává. Mnoho hráčů a především hráček tuto situaci chce bránit opačně. I to lze, ale obrana včetně brankáře musí být opět sehraná. Při situaci 3-2 je to už složitější. Pokud má míček hráč u mantinelu, je to pro brankáře opět nejjednodušší a měl by tuto střelu bez problémů pokrýt. Bránící hráči v tomto případě pokryjí potencionální přihrávky na zbývající dva útočníky.
Jiná situace ovšem nastává, pokud má míček hráč uprostřed. Pokud se útočící hráči dostanou na dostřel branky a stále vede míček hráč ve středu, je důležité, aby jeden z bránících hráčů proti němu vystoupil a znemožnil mu přímou střelu na branku, která by pro brankáře byla obtížně chytatelná. Tím tento obránce uvolní prostor pro přihrávku k mantinelu. Brankář by tuto situaci měl včas přečíst a počítat s vysokou pravděpodobností, že tato přihrávka proběhne.
Dostáváme se ale do situace, která byla popsána výše, a to sice že míček má hráč u mantinelu a zbývající dva jsou pokryti obránci. Střelu od mantinelu by měl brankář chytit pravděpodobněji než v situaci ze středu hřiště.
Mějme na paměti, že ostatní bránící hráči se vracejí a útočící družstvo nemá příliš času nazbyt. Proto často končí přečíslení střelou na branku, nikoli „vymícháním“ brankáře. Pokud útočící hráč s míčkem přece jen pokračuje, je potřeba, aby bránící hráči opět brankáři pomohli.
Ať už tým praktikuje jakýkoli systém bránění, je důležité, aby jeho provedení dobře znali jak jednotliví hráči, tak i brankář.
Hana Šmeráková
Hana Šmeráková
Hana Šmeráková skončila před 2 lety (ještě jako Váňová) svou výjimečnou kariéru, lemovanou mistrovskými tituly, individuálními oceněními Brankářky roku a úspěchy v reprezentačním dresu, především z důvodu ztráty motivace.
Autor: admin
