Před pár lety byla na dně, dnes je na vrcholu. Hanka Lacková v sobotu získala druhý švýcarský titul a svému trápení zpřed čtyř, pěti let se může jen smát. Radost je o to větší, že za půl hodiny vybojovala zlatou medaili také mladší sestra Jana. Podstatnou součástí Churu je cizinecká kolonie, která kromě Lackové čítá finské reprezentantky Karjalainen, Luomaniemi a Ukkonen. Legionářky bez sebe ve Švýcarsku nedají ani ránu.
Zatím jsi nikdy neměla možnost poznat Superfinále z hráčského pohledu. Nyní máš tuto zkušenost za sebou, jaké jsou Tvé pocity? Co říkáš na atmosféru švýcarského Superfinále a na vše okolo?
„Byla plná hala, takže atmosféru utkání jsme si všichni užili. Z mého pohledu je Superfinále vydařená akce, ale chápu, že pro kluby je to velká finanční ztráta. V nejvyšší švýcarské ženské soutěži máme jen osm týmů, ze kterých jen čtyři postupují do play off, ve kterém hrajeme pouze na tři vítězná utkání, tudíž se nedostaneme pořádně do atmosféry play off a už se hraje finále. Liga by se mohla rozšířit na 10 celků, poté by se mohlo hrát play off stejným způsobem jako v ČR, tedy také čtvrtfinále a semifinále v sérii nejlepší ze sedmi – tudíž na čtyři vítězná utkání.“
Superfinále je utkáním, ve kterém není cesty zpět. Jak tedy tým vnímá zisk titulu? Je to nějakým způsobem jiné, cennější o to, že se nehrálo v sérii?
„Je to již čtvrtý titul v řadě a celkově pátý pro Piranhu Chur. Nevím, jestli je to pro nás vzácnější, každý titul je vzácný. Loni nikdo nevěřil, že se dostaneme do finále, natož, že jej vyhrajeme. Letos to také moc lidí nečekalo, právě proto, že je to jen jeden zápas a nám se zatím v zápasech pohárových soutěží moc nedařilo. Ať už šlo o švýcarský pohár nebo o Pohár mistryň.“
O půl hodiny později nastoupila k Superfinále sestra. Co jsi dělala pro to, aby ses plně soustředila na utkání s Dietlikonem? Sháněla ses hned po výsledku Chodova, nebo jsi po hlavě skočila do víru vlastních oslav?
„Nebyl to moc problém, popřály jsme si obě hodně štěstí, poté se každá soustředila jen na svůj zápas. Po utkání jsem potkala pár českých kamarádů a také jsem zde měla rodinnou podporu, tudíž mi hned bylo sděleno, že Janička má také zlato!“ (usmívá se)
Rodina Lackových prožila úspěšnou sobotu, kromě Hanky se s Chodovem radovala také mladší Jana. Foto: archív Hanky Lackové
V minulých letech jsi prošla velkou proměnou. Pamatuji si Tě před nějakými čtyřmi lety, kdy jsi se trápila v Zugu, pořádně jsi nehrála, neměla body a trápila Tě špatná fyzická kondice, spojená s nadváhou. Co se stalo, že nastal takový zlom a nyní hovoříme s dvojnásobnou šampionkou Švýcarska?
„To byly dva roky lenivého života. (usmívá se) V té době mi pomohl bývalý trenér Zugu United, Neil Anderes, který mě v podstatě donutil dostat se opět zpět na nějakou úroveň a ne-li výše, než
jsem byla před tím. Teď dokonce i já sama chodím běhat a do posilovny, kde by mě dříve nikdo nepotkal.“ (usmívá se)
Myslíš si, že jsi určitým způsobem dospěla také jako osobnost?
„Jako osobnost určitě, ale samozřejmě, že ve mě pořád je ta praštěná Láca – vždy bude. Od svých dvaceti let žiji sama v zahraničí, bez rodiny. Mívám chvíle, kdy si říkám, že je čas se vrátit. Ale když porovnám životní úroveň ve Švýcarsku a v Česku, tak kdo by se vracel? Naučila jsem se brát věci s nadhledem.“
Nakonec jsi se dostala až na pomyslný švýcarský vrchol, do Churu. Je v turisticky laděném městě tlak skutečně největší?
„Graubünden, kanton, ve kterém leží Chur, je krásný kanton se spoustou hor a jezer, Piranha Chur je můj třetí klub ve Švýcarsku a líbí se mi v něm nejvíce, jak ze sportovní, tak životní a lidské stránky. Všechny spoluhráčky bydlí v Churu nebo blízkém okolí, což v Zugu nebo Burgdorfu nebylo. Podnikáme každou chvíli něco společně, na zápasy chodí všichni rodiče a známí. Je to tu jako jedna velká rodina. Tento tým bere jen TOP zahraniční hráčky, tudíž mohu být opravdu ráda za nabídku, která se mi před rokem naskytla, když jsem nebyla a vlastně už ani nejsem v národním týmu.“
V rozmezí třiceti minut zvedly mistrovský pohár nad hlavu obě sestry Lackovy. Foto: osobní archív Lackových
Za velkou devizu Churu se považuje jeho cizinecká legie, kromě Tebe tedy finské reprezentantky Karjalainen, Luomaniemi a Ukkonen. Kromě jiného se ví, že jste velké kamarádky. Když to srovnáš s předchozími týmy, je to skutečně něco, co dělá Chur jiným?
„S mými Finkami si rozumíme opravdu dobře, a to jak na hřišti, tak mimo něj. Máme všechny jinou mentalitu, než je ta švýcarská. Bohužel, obě obránkyně (Karjalainen a Ukkonen, pozn. aut.) se pro příští sezonu vrací zpět do Finska.“
Už jsi sama zmínila, že nenaplněnou kapitolou z Tvého pohledu zůstává ženský národní tým. Čím to? Myslíš si, že se to nějak může změnit?
„Ženský národní tým mi asi není souzen. V podstatě prý nejsem typ křídla, jaké se hodí do systému, kterým se teď v národním týmu hraje. Hodila bych se na vrchol, vzhledem k mým silným stránkám, ale tam je asi přeplněno. Byla bych v národním týmu hrozně ráda, ale už nejsem nejmladší a když cítím, že by to nebylo ono, tak to nebudu lámat přes koleno. Tudíž jsem do letošního mistrovství světa ve Finsku v národním týmu skončila. Jestli se něco změní v příštích letech? Kdo ví.“
Tobě samotné smlouva skončila, Finky se vrací domů. Už máš nějaké plány do budoucna?
„Moje plány jsou jasné: Pohár mistryň 2015 v Mladé Boleslavi, na kterém bych si konečně chtěla zahrát před domácím publikem. Samozřejmě, že za Piranhu Chur! Náš tým hraje pohromadě, bez velkých změn, již pár let a ani před příští sezonou se neplánuje hromadný odchod. Jediné, koho musíme určitě nahradit, jsou už zmíněné obránkyně Karjalainen a Ukkonen, do Churu přijde má bývalá spoluhráčka Priska von Rickenbach.“ (s von Rickenbach se Lacková potkala v Zugu, minulou sezonu odehrála ve Švédsku, pozn. aut.)
Co řekly finské spoluhráčky o Hance Lackové?
„Měly jsme společně skvělou sezonu a zisk mistrovského titulu byl skvělým zakončením naší téměř dvouleté spolupráce. Náš multikulturní blok byl speciální, protože sdílíme stejný cit pro hru a měly jsme stejné vize. Rovněž náš humor byl součástí dobrého ducha, který náš tým provázel celou sezonu. Je důležité, že jsme spolu naladěny na stejnou vlnu, což nám pomáhalo udržovat v našem bloku náladu na výši a společně jsme tak mohly projít také obtížnými částmi sezony. Vždy jsme jedna druhou podporovaly, ať už na hřišti nebo mimo něj.
Bylo potěšením s ní hrát a naše lajna byla jedna z nejlepších, taková, do které by nezapadla, pokud by nebyla týmovou hráčkou. Pakliže o ní v minulosti tvrdili, že není týmovou hráčkou, tak nesouhlasíme a do budoucna Hance přejeme jen to nejlepší.“
Mia Karjalainen, Katri Luomaniemi a Tiia Ukkonen
Autor: Michal Dannhofer
