Má pro tu tajuplnou zemi slabost. Nebezpečí? Teroristé? Ne, na to nehleděl. Pavel Polakovič byl v Izraeli poprvé v roce 2014, ale líbilo se mu tam natolik, že letos vyrazil znovu. Tentokrát i s gólmanskou výstrojí, aby si vyzkoušel, jak se hraje florbal u Mrtvého moře.
Brankář pražských Athletics se stal zřejmě prvním opravdovým florbalistou, kterého viděly děti v Aradu, kde pomalu sport s děrovaným míčkem získává popularitu. Výběr dětí do 15 let pak také díky českému nadšenci dorazil i do Prahy a sehrál v průběhu května dvě přátelská utkání. Izrael a florbal? Zní to trošku zvláštně a divoce. Jenže florbal opravdu zapouští kořeny v místech, kde je na dohled pásmo Gazy a kde se hraje přímo u Mrtvého moře, v nadmořské výšce půl kilometru pod úrovní oceánů.
Ale nechme už spíš vyprávět Pavla Polakoviče. Zahrál si totiž florbal v podmínkách, které jinde na světě nenajdete.
Jeruzalém. Foto: Pavel Polakovič
„Již dvakrát jsem byl v Izraeli a pokaždé se mi zde velmi líbilo. Krásné moře, dobré jídlo, teplo a dokonce i florbal. Ano, čtete správně. Ta hra s děrovaným míčkem, která je u nás již tak známý sport, se dostala i na střední východ.
Velmi rád narušuji předsudky, které v České republice jsou a ukazuji své rodině, kamarádům a známým, že ne vždy je pravda to, co vidí v televizi. ‚Izrael je nebezpečný, jsou tam teroristi…‘ to vše jsem slýchal před svou cestou. ‚Florbal? Vždyť to tam vůbec neznají a kdo by to hrál v takovém horku?‘ A já si řekl dost.
Podíval jsem se na stránky IFF (Mezinárodní florbalová federace) a našel si kontakt na lidi v Izraeli, kteří se tam o florbal starají. Nebylo to tak těžké. Jevgeni (prezident florbalové unie v Izraeli) se mi ozval skoro okamžitě. Domluvili jsme se, že až přijedu, tak si dáme společný trénink s dětmi a zachytám si s jejich týmem mužů. ‚Kde se potkáme a kde budeme hrát?‘ ptal jsem se. ‚Beer Sheva a pak se přemístíme do Aradu a k Mrtvému moři,‘ zněla jeho odpověď. Protože jsem byl pouze u Mrtvého moře, tak jsem hledal na mapě, kde to vlastně je. Poušť a zase poušť. A sakra. Letenky jsou na přelomu dubna a května za přijatelnou cenu a tak neváhám. Sbalil jsem si svoji gólmanskou výstroj a u každého chrániče a vesty jsem si říkal, jestli to tam ve všem tom oblečení v poušti přežiji…
Pavel Polakovič. Foto: facebook
Letadlo do Tel Avivu odlétá z Prahy v 6 ráno a to pro mě znamenalo vstávat již ve čtyři hodiny. Dospím se tedy v letadle. Po tři a půl hodinovém letu procházím ostrahou na letišti připraven, že jako samotný chlap budu zastavován a dotazován bezpečnostní službou pokaždé. Také že ano. Nicméně to jde rychle, protože už vím, na co se budou ptát. Přemisťuji se na hlavní autobusové nádraží v Tel Avivu a mířím směr Beer Sheva.
Po příjezdu na mě okamžitě sáhlo neuvěřitelně teplo (kolem 35 stupňů ve stínu) a já začínám přemýšlet, jestli v Aradu, který je taktéž v poušti, mají klimatizovanou halu. Protože na sraz s Jevgenim mám ještě pár hodin, mířím se ochladit do klimatizovaného autobusového nádraží. Náhle mě překvapuje množství vojáků a vojaček s kulomety. Zdejší stanice slouží jako křižovatka přestupů při cestování do vojenských služeb. S Jevgenim se potkáváme na autobusovým nádraží v Beer Sheva a přemisťujeme se autem do jeho domu v Aradu. Cestou se dozvídám spoustu zajímavosti nejen o florbalu.
Jevgenij Mogilevski se narodil v Rusku a jeho rodiče tam byli profesionální trenéři hokeje. Od mala tak hrál hokej a později florbal, který celou jeho rodinu pohltil. Po přestěhování do Izraele se rozhodli založit florbalovou unii a učit děti v různých městech Izraele florbal. Za tím vším stojí právě on. Je prezidentem i sekretářem unie, kontaktem pro rozhodčí, mediálním mluvčím i šéfem národního týmu. V dnešní době mají týdně desítky kurzů a navíc meziměstské turnaje. Svůj florbalový sen, živit se florbalem, zde uskutečnili. A já si stále říkám, že v České republice to není možné. Otevírá mi to oči.
Pavel Polakovič a Jevgeni Mogilevski. Foto: Pavel Polakovič
Přijíždíme k Jevgenimu domů a potkávám se s jeho ženou, která je mimo jiné z Ukrajiny. Láska zde na válku nehledí a shodujeme se, ze se stejně jedná pouze o hloupou politiku a propagandu. Domlouváme si večerní trénink s mužským týmem a já zde poprvé vytahuji svou brankářskou výstroj. Potím se již po první minutě a každou chvíli si sundávám masku, abych se mohl nadechnout. Po hodině cítím, že jsem vypotil asi 10 kilo potu. Mokré oblečení si nechám sušit na balkoně a doufám, že mi tam nevleze nějaký škorpion, kterých je v této oblasti hodně. Jevgeni mi před spaním ukazuje fotografii mrtvého škorpiona z jejich bytu, asi aby mě uklidnil…
Noci v poušti jsou chladnější a tak se probouzím ne zcela zpocen. Byla to příjemná noc. Jdu okamžitě zkontrolovat brankářské vybavení, zda v něm není škorpion. Vše v pořádku. Uff. Dáváme si s Jevgenim společnou snídani a probíráme dnešní program. Nejprve pojedeme k Mrtvému moři trénovat zdejší děti ze školy, následně budeme pokračovat tréninkem v Aradu a nakonec si zde zahrajeme florbal s muži. Těším se.
Před tímto programem přicházejí na návštěvu Jevgeniho rodiče. Stále mi říkají, jak krásnou zemi máme, že už tam několikrát byli a stále se jim to tam moc líbí. Ptají se mě na další místa v České republice, kde je dobré se podívat. Vyjmenovávám klasicky Krumlov, Plzeň, Liberec nebo Olomouc. Jevgeniho otec je trenérem národního družstva Izraele a matka se stará o rozvoj mládeže. Oba mají dlouholeté zkušenosti s trénováním, takže věřím, že dělají maximum. Oba přijedou za měsíc do Prahy se svým výběrem U15. Končíme příjemný rozhovor, kde musel pomáhat s překladem Jevgeni a míříme k Mrtvému moři.
Arad. Místo, kde se hraje florbal. Foto: Pavel Polakovič
Cesta je neuvěřitelně klikatá a já si hned uvědomuji, co si Jevgeni přivezl z Ruska. Řízení. Do zatáček, kterých tu je mraky, vjíždí nejméně 80km/h a má snídaně se hlásí zpět. Po 30 minutách jsme dojeli. Vystupuji z auta a vidím Mrtvé moře, které je hned u školy. Okamžitě hledám stín kam se schovat, musí být tak 50 stupňů. Při sáhnutí na čepel hokejky zjišťuji, že v tom horku má úplně jinou konzistenci. Zdá se mi měkčí a ne ten úplně tvrdý plast, na který jsem zvyklý. Tvarování jde absolutně samo bez větší sily. Vstupujeme do školy, podávám si ruku s hlídačem a cítím klimatizaci. Skvělý pocit. Nicméně v hale tak dobře již není.
Dětem se nějak nepozdávám. Jsem bílý jak jejich stěna v předsíni, oči modré a hlavně mám stulpny na nohou a hokejku držím nějak jinak. Všichni mě pozorují, někteří jsou nervózní a jiní si na mě chtějí sáhnout nebo podat ruku. Jevgeni jim vysvětluje, že jsem z České republiky, kde mám trenérskou licenci B a trénuju v jednom z pražských klubů. Někteří ani nevědí, kde Česká republika je. Nevadí, sport sbližuje.
Florbalisté v Izraeli. Foto: Pavel Polakovič
Děti si hru náramně užívají. Párkrát jim poradím, když vidím, že je něco vyloženě špatně. Učím je střílet a nahrávat. Problém je v tom, že mají většinou špatnou délku hokejek. Během tréninku si v Izraeli dělají přestávku na svačinu. Jevgeni mě upozorňuje, že je to normální a pokud by ji neměli, tak budou mrzutí. Prostě takový je zde zvyk.“
Dočetli jste až sem?
Pavel Polakovič chystá další pokračování svého blogu, který budete moci najít na http://traveller86.blogspot.cz.
A není to asi poslední dobrodružství tohoto florbalového cestovatele. „Ještě přemýšlím, kam zase vyrazím. Záleží na penězích a času, kvůli práci. Ale láká mě Afrika nebo Indonésie,“ svěřil se serveru florbal.cz.
Letos už to ale asi nebude. „To už asi nestihnu, vzhledem k nabité sezoně s Athletics. Ale třeba příští jaro…“
Autor: Tomáš Rambousek
