Díky, trenére! Kdo je ten jediný florbalista a vynálezce míchačky?

Určitě jste tu akci zaznamenali. Unikátní projekt „Díky, trenére“ vybral 30 úžasných lidí, kteří se starají o děti a mládež. Celkem přišlo 1503 přihlášek, hned devět desítek nominací dodali florbalisté. Ale jen jediný byl vybrán – Michal Eisenkolb.

A když si přečtete jeho příběh, možná pochopíte, proč. Tenhle trenér pražské Sparty začal trénovat florbal kvůli svým dětem a vydržel 10 let. A hlavně unikátním způsobem dal dohromady mnohdy nevraživé florbalové prostředí. Ale nechme už mluvit Michala Eisenkolba, třeba i proto, že je vlastně vynálezcem „míchačky“, která zklidní trenéry i rodiče.

Nechtěl se jenom dívat na své syny, a tak začal trénovat. Už deset let Michal Eisenkolb připravuje elévy ve florbalovém týmu Sparta Praha. Dbá na to, aby se děti na tréninku cítily dobře, měly pohodu, bavily je hry a pohyb.

„Vždyť těch stresů mají ve škole dost,“ říká trenér, který se potýkal s nepříjemnou věcí – protihráči na ně různě pořvávali. „Sparta si bohužel nese trochu stigmatu z fotbalu a hokeje. Na zápasech zaznívaly různě hanlivé výkřiky. To úplně nesnáším,“ přiznává Eisenkolb, který zavedl originální turnajový princip, takzvanou ‚míchačku‘. A je jediným florbalovým trenérem v TOP 30 projektu Díky, trenére.

Trenéři mládeže to mají složité. Ve svém volném čase organizují turnaje pro děti, na kterých občas pořvávají rodiče, trenéři nebo i hráči mezi sebou.

„Řekl jsem si: Už dost! Takhle by to nemělo vůbec fungovat,“ přiznává Eisenkolb. Dumal, čím turnaje ozvláštnit, zpestřit… „‚Co kdybychom týmy nějak promíchali,‘ povídá mi jednou kolega René Jelínek, který na Spartě trénuje dlouho. Začal jsem o tom přemýšlet a zjistil jsem, že ve Švédsku to tak dělají. Sejdou se různé školy, rozmíchají se mezi sebou a hrajou. Tak jsem to taky zkusil.“

Eisenkolb si vytipoval trenéry, se kterými má velmi dobré vztahy, a pozval je na první turnaj florbalové „míchačky“. Do haly se mu sjelo šedesát dětí, které se rozlosovaly do nových týmů. „Sparťan tak hrál například s hráčem Tatranu nebo Bohemky. K nim se ještě dolosovali trenéři. V každém celku je dvanáct hráčů a týmů máme osm. Pak hraje každý s každým, na konci se tabule celá smaže a všichni dostanou stejnou cenu. Žádní vítězové, žádní poražení. Všichni jsou spokojení,“ popisuje. Hned první ročník sklidil veliký ohlas.

„Za celý den nebyl žádný stres. Rodiče za mnou chodili a říkali, že se jim akce moc líbila. Stejně jako trenérům,“ těšilo Eisenkolba. Míchačka má několik výhod. Děti se naučí improvizovat, přemýšlet samostatněji. A hlavně se více poznají, vždyť musí mezi sebou spolupracovat soupeři z ligy. „A funguje to! Pak se potkají na jiném turnaji a místo toho, aby si nadávali, tak si spolu sednou a popovídají si,“ líčí trenér Sparty.

A že někdo z lavičky pořvává na svěřence? V míchačce něco takového neexistuje. „Každý přeje každému, rodiče se nepřeřvávají, nehulákají na sebe. To samé platí u trenérů. Ti, kteří jsou většinou nervózní, se uklidní, podporují své kluky, smějí se,“ říká Eisenkolb. O míchačku je zájem. V září se proto uskuteční desátý ročník a už se ozývají i týmy z jiných krajů.
„Je to více o zážitku ze hry než o výsledku. A to je má hlavní trenérská filozofie.“

Michal Eisenkolb. Foto: Díky, trenére

Eisenkolb by počítání výsledků a soutěže pro nejmenší kategorie zrušil.
„Ať si do dvanácti let jenom hrají, mají ze sportu radost. To je strašně důležité. U nás na Spartě to tahle máme nastavené, žádný trenér nejde po výsledcích. I když zápas prohráváme, neřešíme to, snažíme se hrát dál a hlavně vždycky s radostí,“ popisuje Eisenkolb, podle něhož je v českém florbale čím dál méně trenérů „výsledkářů“. „Prostředí se mění, na každém florbalovém školení se o tom mluví. Pro děti nejsou výsledky prioritní. Takže se vše pomaličku do hlav dostává. V jiných sportech se třeba po výsledku jde a ve čtrnácti letech dítko skončí, protože se mu nedaří. Což je nesmysl.“

Zábavný musí být také trénink. I proto se hráči ve Spartě připravují na deseti stanovištích. Na jednom z nich se piluje technika střelby, na druhém se hraje dva na dva, na třetím… A takto jedou deset minut, pak si stanoviště prohodí.

„Někdy si tréninkový zápas děti řídí samy, vůbec jim do toho nezasahujeme. A myslím, že tento způsob je pro ně nejlepší. Na všechno musí přijít, rozhodují si i sporné momenty. Ano, řeknu jim, mohl jsi to udělat takhle a tahle, ale nechávám je si zvolit vlastní cestu.“

Eisenkolba trápí menší počet trenérů ve florbale. Děti by si měly vybrat ze široké nabídky sportů, což rovněž postrádá. „Bylo by skvělé vytvořit otevřené sportovní středisko, ve kterém by si děti vybraly sport. V pondělí by přišly na fotbal, v úterý na florbal, ve středu třeba na lukostřelbu… A ve dvanácti by se vybralo, u čeho zůstanou,“ plánuje Eisenkolb, který zabudovává jiné sporty i ve Spartě. „Vymyslel jsem spolupráci s gymnastikou, judem a fotbalem. V jeden den přijde trenérka gymnastiky, naopak já zase zavítám na judo. Ať je to prostě co nejvíce pestré a všestranné,“ dodává.

Autor: Jiří Uhlíř