Aleš Zálesný se přestěhoval pod palmy. Ve 4. švýcarské lize se chce zajistit „na stáří“

Je jediným hráčem na světě, který vyzkoušel všechny čtyři top ligy florbalové planety. A teď si ještě Aleš Zálesný střihne unihockey s nádechem Itálie. Za reprezentaci už o víkendu nastoupil jako hráč klubu Verbano Gordola a zároveň jako první v historii českého národního týmu jako vyslanec klubu ze 4. ligy.

Leckoho jeho letní volba překvapila. Z týmu Langnau Tigers, semifinalisty jarního play off ve Švýcarsku, šel stranou dění, do městečka Gordola v italském kantonu Ticino na jihu země, kde se hraje až 4. liga. „Ten klub jsem si vybral proto, abych se na stáří trochu zajistil a zabezpečil rodinu. A taky kvůli podnebí, které tam je,“ vysvětluje Zálesný.

Cítil na sobě, že potřebuje změnu. „Nejvyšší ligu už jsem hrál strašně dlouho. Jestli to byl správný krok, zhodnotím po sezoně,“ říká. Langnau už s ním nechtělo prodloužit smlouvu, setrvání v nejvyšší soutěži mu však nabízel Köniz. „Bylo tam i zahraničí, ale rozhodl jsem se takhle. Je tam práce, jsem u mládeže,“ vykládá.

Klub má velké ambice. Angažoval osobitého kouče Phillipa Souttera, jenž dosud rovněž působil v Langnau a který si Zálesného vyžádal. V týmu jsou bývalí švýcarští reprezentanti Rolf Kern či Urs Helbling. „Ještě moc kluky neznám, nejsem tam dlouho, ale myslím, že i z italského nároďáku tam budou nějací dva, tři. A ze švýcarské juniorky je tam taky jeden hráč,“ vypočítává český forvard. A předesílá smělé plány vedení klubu, které by rádo vidělo svůj tým do tří, čtyř let v nejvyšší lize.

Management, který spolupracuje třeba s Raiffeisen bankou, na to má prostředky. „Patří mezi kluby, které mají sponzory od města a rok od roku, čím jsou výš, tím mají vyšší rozpočet a víc peněz,“ líčí Zálesný.

Část z nich by měla putovat i na jeho konto, klub jej zaměstnal na plný úvazek jako trenéra dospívajících hráčů. „Chtějí pomoct. A já mám docela s mladými chuť pracovat, něco ty kluky naučit. Trenéři leckdy v nižších ligách nejsou, nebo to dělají špatně, to pro florbal není dobře,“ uvědomuje si.

A také tuší, že nejdřív se musí pořádně naučit italsky. Švýcarská němčina, kterou ovládá perfektně, je mu tady k ničemu. „Teď začnu chodit do kurzu. Italština je strašně lehká, snad do toho rychle vpadnu,“ doufá světoběžník z Ostravy. Finštinu, ani švédštinu se během ročních působení v Kirkkonummi a ve Warbergu neměl motivaci učit.

Tady je to jiné. Zálesný totiž bude v italském prostředí žít, do místa svého nového působiště se před měsícem přestěhoval. A nemůže si jej vynachválit. „Je to nádherné! Palmy před barákem, podnebí super, jezero, co by kamenem dohodil. K italským hranicím to je 40 kilometrů, do Milána to mám 90,“ básní. Jen to horko v halách…

A taky vzdálenost od kamarádů, které nechal ve středním Švýcarsku, stovky kilometrů od nového domova. „Od Sikiho a ostatních je to daleko. Ale okamžitě ke mně chtějí přijet na dovolenou. Už se holt budeme jen navštěvovat…“ pokrčí s úsměvem rameny.

Autor: admin