Radek Sikora, ten nahoře. Národnímu týmu se vyplácí kouč na tribuně

Jeho jméno není uvedené v zápisu, přesto při zápasech české reprezentace hraje podstatnou roli. Radek Sikora, dlouholetý reprezentační útočník a nyní kouč, působí jako pozorovatel na tribuně. A jeho postřehy pomáhají.

Sikora se k týmu přidal na loňském listopadovém turnaji EFT v Brně. A hned se jeho přínos ukázal. „Měli jsme výbornou třetinu proti Finům, ale oni od druhé části změnili rozehrávku, což nám docela dělalo problémy,“ vzpomíná Sikora. Kouč Tomáš Trnavský ovšem na základě poznatků z tribuny zareagoval a změnil obranu na finskou rozehrávku. „A ve 3. třetině jsme zápas otočili a dokázali vyhrát. Myslím, že tehdy to hodně zafungovalo,“ vykládá muž v pozadí české reprezentace.

Další jeho vklad přišel na příštím turnaji, jímž bylo dubnové EFT v Bernu. Češi proti Švédům totálně prospali začátek a ve 23. minutě prohrávali 0:7. „A nakonec jsme to dotáhli až na 6:7 s tím, že jsme ještě opravdu měli na vyrovnání, byli jsme jasně lepším týmem,“ popisuje Sikora.

Pomohl k tomu i experiment, z nějž se postupem času stalo pravidlo. „Tehdy hrál Štěpán Slaný původně na beku a padly tři stejné góly, při nichž trochu hořel,“ líčí. Takže analytika na tribuně napadlo: co takhle dát fyzicky nadupaného Slaného dopředu? „Domluvili jsme se s Trnkem (koučem Tomášem Trnavským), že ho dáme na post hrotového hráče. Fantasticky napadal a dokonce i takové hráče, jako jsou Švédové, dokázal rozhodit. Hrál to výborně,“ ohlíží se Sikora za zrodem alternativní pozice Slaného v národním týmu.

Mít trenéra na tribuně, to už patří k samozřejmé výbavě týmů elitního světového kvarteta. Češi v tomhle byli ještě před čtyřmi lety pozadu. Po prohraném semifinále světového šampionátu 2008 v Praze si tehdejší kouč Zdeněk Skružný posteskl, že Finové vyrovnaný zápas s jeho týmem rozhodli právě díky postřehům pozorovatele shora.

Radek Sikora ještě v reprezentačním dresu ve zmiňovaném semifinále MS proti Finsku.

Sikora byl tehdy u toho jako hráč. „Vybavuju si to naprosto živě. Před zápasem jsme se domluvili, že budeme chodit lajna na lajnu,“ vypráví. Jeho řada stínovala finskou pětku s Punkarim a s Jussilou. „A docela se nám na ně dařilo.“ Jenže druhou třetinu jeho jednotka víc proseděla, než hrála. „Finové totiž záměrně tu řadu skoro neposílali do hry, tím pádem naše lajna s Alešem Zálesným, který měl tehdy mimořádnou formu, taky seděla. Tehdy Finové velice takticky a koučingem duel perfektně zvládli,“ uznává.

Proč je vlastně užitečné, možná i nutné, mít svého člověka u stropu haly? Trenéři totiž podle Sikory leckdy nemají v zápalu hry na rozbor moc času a klidu – koučují, mluví s hráči – a především: z úrovně hřiště, kde stojí, spoustu věcí nevidí. „Ani nemohou vidět. Zato z vrchu to je krásně přehledné. Jakmile soupeř změní postavení v obraně, rozehrávku, nebo nějaké automatismy, které hrají vepředu, můžeme na to rychle zareagovat a připravit se na to,“ shrnuje Sikora výhody pomoci na dálku.

S Tomášem Trnavským je ve spojení přes vysílačku, ovšem ta je občas nespolehlivá. „Diváci fandí, do toho hudba, ten kontakt není někdy úplně ideální. V Bernu to bylo jednodušší, komunikovali jsme přes telefon,“ vykládá Sikora. Na delší proslovy to během hry není, proto o každé přestávce sejde z tribuny do kabiny. „Říct detaily přes vysílačku je někdy docela složité, takže nejpozději o přestávce na to zareagujeme, zněmíme, nakreslíme…“

Vicemistr světa z roku 2004 a majitel předloňského bronzu přešel v létě pod křídla švýcarského šampiona Wileru Ersigen. Varianty mu klub nabízel dvě: buď vezme tým do 21, nebo do 18 let. Jednadvacítky se nakonec ujal Olle Thorsell, bývalý švédský hráč i trenér Wileru, a na českého krajánka zbyla osmnáctka. „Což je podle mě hodně přelomový ročník. V kategorii do 16 let je ještě spousta kluků, kteří jsou více fyzicky našlapaní a dokážou projet hřiště sami. To už v osmnáctce nejde. Je to první ročník, kdy už se hraje florbal. A to hodně společně, kombinačně, takticky…“ porovnává.

Díky působení u národního týmu má z první ruky ty nejnovější trendy. „Reprezentace jsou většinou o krok dopředu oproti klubům,“ míní. V současném florbale registruje nějakých 4, 5 herních systémů a všechny má podle svých slov zmáknuté. „Měl jsem to štěstí, že jsem hrál od roku 2002 na mistrovství světa do roku 2012. Všechny tyhle nejmodernější trendy se během těchto let vyvíjely a teď už v podstatě není, co změnit,“ soudí.

Český tým má, zdá se, na tribuně erudovaného experta, který by si se vším měl vědět rady. Z téhle výhody mohou Fridrich a spol. těžit už za tři měsíce…

Autor: admin