Byl to škaredý pohled, hala při sledování opakovaných záběrů jen bolestivě zasténala. Tanja Stella bojovala u mantinelu proti Haně Koníčkové s Janou Vojáčkovou a po chvíli se složila k zemi. Byla v bolestivé agónii a zdálo se, že jen těžko už zasáhne do utkání o bronz. Jenže se vrátila a nakonec mohla oslavit medaili.
Znamenal její návrat do utkání, že se stal malý zázrak a kotník zůstal nezraněn? „Ne, to si vůbec nemyslím.“ povzdechla si. Opakovaný záběr vypadal hrozivě, leckoho mohlo napadnout, že kotník má minimálně nadvakrát zlomený. „Jo, to jsem si myslela taky,“ pokrčila rameny. „Ale upřímně, myslím si, že je to hodně špatné, takže teď možná pojedeme do nemocnice na rentgen,“ předvídala.
Proč se tedy vracela do utkání? „Měli jsme tady opravdu dobré doktory, kteří mě ošetřili a řídila jsem se tím, co mi řekli: Pokud se na to cítíš, tak to běž zkusit,“ usmála se.
Klíč k vítězství popsala jasně. „Po první třetině jsme se dokázali vrátit do hry a dát tři góly, to byl základ,“ hodnotila. Nevypadalo by utkání jinak, kdyby se Češky více soustředily na ofenzívu? „Pokaždé když hrajeme s Českem, tak je pro nás ta nejnepříjemnější část zápasu, když je musíme bránit před naší bránou. Takže ano, měli se více soustředit na ofenzívu,“ řekla Tanja Stella.
Protože když do toho národní tým šlápl, tak to najednou byly svěřenkyně Miroslava Janovského, kdo udával tempo. „Věděli jsme, že do třetí třetiny nastoupí Češky odhodlané a s chutí bojovat. Když hrají pod tlakem, tak hrají nejlépe a navíc mají silné hráčky před bránou,“ popsala.
Švýcarsko tak slaví druhý bronz v řadě. „Bylo to podobné,“ srovnala obě utkání o cenný kov.
Autor: Michal Dannhofer
