Po šesti letech znovu Magdalena Kotíková usedla na trůn pro nejlepší českou florbalistku. Tahounka národního týmu a mistrovského Herbadentu sama říká, že nejvíc se toho změnilo právě za poslední rok, za nějž byla oceněná.
Při přebírání ceny jsi řekla, že to byla bláznivá sezona. Čím?
„Odehrálo se strašně moc věcí. Třeba jsem si loni tady na pódiu slíbila, že trošku změním způsob, jakým chci hrát florbal, to mám asi největší radost, že to jde. Druhá stránka věci je, že už nemám moc času to dotáhnout… Taky jsem odehrála pár krásných zápasů, kde se dařily věci, na kterých jsem pracovala, z toho jsem měla radost. Co se týče klubu, překvapilo mě zpětně, jaký ten tým byl. S holkama byla radost hrát, byl fakt skvělej. Stihla jsem se vdát, stihla jsem během play off změnit pracovní pozici, ten poslední měsíc byl hodně divoký. Bylo to hrozně bláznivé, ale dobré.“ (usmívá se)
Mluvila jsi o změně v zaměstnání. Máš teď víc práce?
„Rozhodně. Přesunula jsem se v ČSA na obchod, stal se mě obchodní koordinátor výkonného ředitele a je to strašně zajímavé. Za ty necelé tři měsíce jsem se naučila strašně moc nových věcí a motivuje mě to zase dál v práci. Domluvila jsem se s trenérkami, že si celý květen udělám volno a budu jen pracovat. Takže jsem v práci seděla od rána do večera, pak jsem běhala, jezdila na kole, připravovala se individuálně. K holkám jsem se připojila minulý týden. Musím říct, že si člověk odpočine. Trenérky to chápaly, zlehčily jsme to, že jsem starší a potřebuju delší odpočinek. Uvidíme, jak to půjde dál, ta práce je hrozně zajímavá, už jsem se rozhodla, že se jí musím začít víc věnovat. Ale vím, že v mých silách je jí i s florbalem zvládnout. Bude to náročné, ale už je to jenom jedna sezona…“
Tvoje nová funkce v práci zní dost zodpovědně…
„To ano. První týdny v práci byly opravdu hodně šílené. Měla jsem pocit, že nic neumím, že se 12 let nepohybuju v airline businessu, ale teď už to vstřebávám a spolupráce s mým šéfem je super. Mým úkolem je koordinovat na obchodě agendu spojenou s našimi klíčovými trhy a maximálně mu tak pomáhat, protože v ČSA je hodně práce.“ (usmívá se)
Mluvila jsi o měsíci volna. Cítíš teď na sobě v přípravě, že ti chybí?
„Neřekla bych. Byla jsem aktivní i během toho měsíce, jenom jsem dělala jiné věci než holky. Protože jsem v práci seděla tak dlouho, těšila jsem se na pohyb. A i když jsem třeba přijela domů z práce v půl deváté večer, šla jsem si po 10 hodinách sezení v kanclu zaběhat. Naštěstí je teď venku ještě krásně světlo.“
Loni sis na vyhlášení ankety dala předsevzetí. Co letos?
„Klíčové pro mne je, abych se udržela zdravá, to bude nejvíc rozhodující faktor. Motivace zůstává stejná, práce, kterou jsem loni začala, je nedodělaná, v podstatě jsem na začátku. Klíčové je, že ty prvky, které se snažím nově dělat, je strašně těžké implementovat v zápasech. Na tréninku mám pocit, že mi to šlape, pak přijde zápas, jsem unavená, je třetí třetina, to tělo má stereotypy, jak jsem hrála 10 let a je strašně těžké s tím podvědomím, s tou paní Zlou, jak tomu tak v nadsázce říkám, bojovat. Mé druhé já je zvyklé na určité věci… Je to náročné, ale je to cesta, kterou jsem se vždycky snažila jít. Četla jsem knížku o Hermannu Maierovi a úplně se shoduju s názorem, že člověk musí pořád hledat nové metody, cesty a tím se zlepšovat. Kdybych měla čas se tomu věnovat déle, bylo by to dobré, ale člověk si tyhle věci uvědomuje až v pozdějším věku…“
Když říkáš, že jsi na začátku té cesty, nepřehodnotíš své rozhodnutí o poslední sezoně?
„Já vím, ale když to vezmeme z toho pohledu, že už jsem vyhrála, co se dalo, až na medaili z mistrovství světa, mám toho za sebou strašně moc… A tohle je věc, která mě motivuje k tomu, aby mě to bavilo, abych hrála. Je to strašně důležité pro všechny hráčky, aby z toho měly radost. Pak ta hra k něčemu vede a nějak vypadá. Já s florbalem začala ve 20, když se na to podívám zpětně, před pár lety jsem nehrála téměř nic, byla jsem dřevák, chůďák. To je člověk na natažených nohách, který bojuje a technika není jeho blízký kamarád. (usmívá se) Ty ruce mi chybí. Dneska ty mladý holky, to je paráda, co dokážou s florbalkou. Když k tomu přidají ty moje zkušenosti, odehraná léta, vydrží u toho, bude je to bavit a mít motivaci, budou daleko dál než se podařilo dojít mě. Já toho nelituju. V příští sezoně do toho dám maximum, rozloučím se tady a budu dělat zase jiné věci. Život je krátký…“
Dá se tedy říct, že sis to prvenství zasloužila víc než při svém prvním triumfu v anketě v roce 2005?
„Nepřijde mi to tak. Tehdy jsem to vyhrála právě pro to, co mě zdobilo celá ta léta. Tedy bojovnost, zarputilost, nevypustit jedinou záležitost, vteřinu na hřišti. To bylo podle mě tehdy hrozně důležité pro Liberec a jeho vítězství v extralize. Bylo to jiné období, jiný důvod. Nemyslím si, že si to teď zasloužím víc, protože víc hraju florbal.“
Komu bys jako vítězka ankety tu cenu dala ty?
„Těžko říct. Asi bych ji dala, ale až za pár let, Elišce Krupnové, pokud u florbalu vydrží. Teď by to ale bylo zbytečně brzy. Letos zahrála super, snad ji to bude motivovat dál.“
Autor: Pavel Křiklan
:(((