Karibský florbalový sen? Jak český trenér hrál s Jamajkou o mistrovství světa – DÍL I.

Sluníčko, rum, reggae, bubínky, pohoda, samý úsměv, žádná starost. Tohle že je Jamajka? Pokud jste žili v této iluzi, pak nemluvíme o florbalu. Sport s děrovaným míčkem to má v Karibiku těžké, a to i přesto, že na exotickém ostrově už mají i svou sadu mantinelů. Dokonce se tamní nadšenci už dvakrát pokoušeli hrát o postup na mistrovství světa.

Letos to bylo dokonce pod taktovkou českého trenéra, a i když Jamajka inkasovala v kvalifikaci dva debakly se shodným skóre 1:27, získala si respekt a uznání. Turnaj v dalekém Denveru totiž florbaloví outsideři absolvovali v 6 hráčích v poli. Jen si zkuste odehrát téměř bez střídání ostrý zápas 3×20 minut. A 2 dny po sobě…

Ale dost už slov na úvod a pojďme k osobitému a Karibikem nasáklému vyprávění světoběžníka a dobrodruha Pavla Křiklana (pro autentičnost jsme zanechali i klasické hovorové koncovky „ej“ a třeba i smajlíky). Český trenér a obrovský nadšenec, který je zároveň dlouholetou velkou oporou webu Florbal.cz, si jamajský sen jednoduše vysnil a také si ho opravdu dosyta užil…

Jak se člověk vůbec stane trenérem Jamajky?
„Vlastně šíleně jednoduše. Když jsem byl před dvěma lety s českým nároďákem na kvalifikaci na MS coby redaktor Florbal.cz, probíral jsem se ostatními zápasy a narazil jsem na to, že kvalifikaci hraje i Jamajka. Bylo zrovna v noci, čas jejich prvního utkání se blížil, chtěl jsem si ho pustit live. Bohužel to kvůli nějaký technický chybě nešlo. Tak jsem si řekl, že za dva roky chci u toho bejt naživo, abych o to už nepřišel, třeba jako vedoucí družstva. Chtěl jsem znovu zažít tu euforii, když florbal někde začíná, jako třeba v Česku v 90. letech. Tehdy to byly nejkrásnější roky, ve vzduchu byla taková zvláštní sounáležitost uvnitř pospolitý komunity lidí, kteří se chtějí bavit po svým a jinak, než jim bylo doposud nabízeno. Kde to skončilo, z toho je mi špatně od žaludku a smutno. Marketinkový kouzla, arogance, byrokracie, totalitní praktiky, nesmyslný předpisy, hon na čarodějnice, podrazy, špína, samotnej sport se krčí někde zašláplej… Prostě jsem chtěl pryč, protože florbal už není v Česku zábavou v pravým smyslu slova. Tak jsem si našel na stránkách jamajský federace mail, napsal jsem, kdo jsem a že bych jim rád pomohl s rozvojem…“

Florbal na Jamajce. Foto: Facebook, archiv Pavla Křiklana

Takže v podstatě únikový, ale zároveň hodně velký plán. Jaká byla odpověď?
„Ozval se mi Jason, jejich Filip Šuman :), 33letej kluk, kterej žije ve Švédsku – odtud vane všechen vítr, proč se v takový exotice chytil florbal – že budou rádi za každou pomoc. Po roce váznoucí komunikace, když už to vypadalo bledě nejen s cestou tam, ale i se mnou, neboť jsem v dobrý víře dřívějšího odletu pronajal svůj byt a neměl kde bydlet, mi najednou Jason během loňskejch prázdnin volá na Skype a ptá se mě: ‚Hele, jak to máš s trénováním?‘ Já na to: ‚Celkem v pohodě.‘ ‚A nechtěl bys trénovat mužskej nároďák?‘ Polknul jsem nasucho, ale zároveň jsem věděl, že nemůžu couvnout, protože to je jediná šance, jak tam konečně odjet. ‚Proč ne…‘ ‚A nechtěl bys trénovat rovnou 2 nároďáky? Po kvalifikaci jsme v květnu přihlášený na mistrovství světa juniorek…‘ Tak jsem se poptal pár lidí, jestli ode mě není troufalý vzít bez nějakejch větších zkušeností rovnou nároďák, k tomu 2, a když si klepali na čelo, že to beru moc vážně, vyrazil jsem.“

A našel jsi tam tu florbalovou euforii?
„No, to je právě to… Bohužel, vůbec. A jsem zpětně rád za lidi, který do toho chtěli jít se mnou, že nakonec nejeli. Byl jsem hodně rozčarovanej z toho, jak to tu funguje. Nebo spíš nefunguje. Federace tu existuje jenom na papíře, soutěž žádná, haly žádný, klub je aktivní jenom jeden. To všechno by se dalo pochopit a snést, vzhledem k etapě vývoje a zdejším ekonomickejm podmínkám. Nadevše tu ale vládnou hádky: lidi z toho jedinýho fungujícího klubu – Kingston Maroons – se nesnášej s předsedou asociace, takže jakejkoliv vývoj tady je dost komplikovanej. Dokonce když jsem Maroons začal trénovat, abych se aspoň nějak zapojil, předseda se mi to snažil zakázat! Takhle to tu je postavený na hlavu…“

Florbal na Jamajce. Foto: Facebook, archiv Pavla Křiklana

Proč proboha nemohou být hráči jediného fungujícího klubu v reprezentaci?
„Celej tenhle dlouhodobej spor vyústil v to, že hráči Maroons prostě nebyli zařazený na first list pro kvalifikaci, přitom jsou jediný na ostrově, který aspoň jednou tejdně nějak trénujou. Maj 3, 4 skvělý hráče (na zdejší poměry), se kterýma by byl nároďák docela jinej. A hlavně se všichni v týmu strašně zlepšujou, když jsem sem přijel v říjnu, většina z nich držela florbalku v jedný ruce a honila se za balónem, jak když třídě na školním výletu ujíždí autobus. 🙂 Teď se dá říct, že hrajou florbal, a když jsme proti nim nastoupili s nároďákem v přípravě, prohráli jsme 2:6. A to jsem ještě musel dát jeden gól sám a na druhej přihrát před prázdnou. 🙂 “

Jak v těchto podmínkách vůbec probíhala příprava na mistrovství světa?
„Tragicky. Za prvé nulová byla podpora ze strany asociace, takže třeba hřiště na trénink, vybavení jsem si musel shánět sám. Na celým ostrově jsou jedny vetchý mantinely ze Švédska, ale ty mají pod zámkem Maroons, navíc hřiště je od skladu vzdálený tak 300, 400 metrů. Takže než bychom je přenosili a postavili, je všude tma. Což vadí, protože se trénuje jen venku. 🙂 Tudíž jsme je měli na našem samostatným tréninku (a jediným pořádným) jedinkrát, a to ještě půlku. Další věc byla účast a dochvilnost hráčů. Z Jamajky mělo jet na kvalifikaci 10 lidí do pole, ze Švédska měli dorazit 2 a brankář (Jason). První trénink – sraz 15.50, den dopředu jsem obeslal 10 hráčů. Čtyři hodiny, nic. Čtvrt na pět, nic. V 16:22 se loudavým krokem přišourali první 3 lidi, úsměv na tváři, já vytočenej. Nakonec se sešli 4, byl jsem frustrovanej. Tehdy jsem ještě nevěděl, že v tu chvíli mám většinu týmu pohromadě… 🙂 Den nato přišli na trénink 2. A příští tejden dokonce nikdo! Na trénink nároďáku! Žádná textovka na omluvu, i když měli moje jamajský číslo a na začátku jsem zdůrazňoval, aby mi dali vědět, kdyby nestíhali. Jenže Jamajčan je hrdej, není zvyklej se za cokoliv omlouvat, pouze vymlouvat… Dvě hodiny jsem čekal jak idiot, tehdy jsem byl fakt kousek od toho sbalit si věci a letět domů. Tak jsem jim napsal, že další den je poslední šance, jak ukázat, že chtějí jet, nechal jsem je za každou minutu zpoždění běhat asi půl hodiny do kopce. Tehdy jsem poprvé viděl, že i Jamajčan se potí 🙂 – a pak už to docela šlo.“

Občas prostě část mantinelů chybí… Foto: archiv Pavla Křiklana

Proč nechodili?
„No těžko jim to vyčítat. Měli relativně krátkej čas na to, aby si vydělali peníze na cestu, což se jim stejně nepovedlo. Museli bejt v práci, do večera, o sobotách… Po čase z nich taky vylezlo, že pracujou do čtyř, takže tréninky ve 4 odpoledne prostě nestíhaj. Aby bylo jasno, na trénink chodili pěšky, třeba 5, 7 kilometrů… Když jsem jim říkal, ať se v práci uvolněj o chvíli dřív, začali se smát. ‚You know, coach, tady jsi na Jamajce. Přijít dřív do práce nejde a odejít dřív? To mi taky šéf může říct, ať už druhej den nechodim…‘ Jenže jiná varianta ve všední dny nešla, trénovali jsme venku, po šesté hodině večer tu padne tma a je konec. A když si všichni pár dní před odletem odsouhlasili trénink v neděli, což je tady den klidu, náš rasta Tesrick dorazil s asi hodinovým zpožděním a místo omluvy mi s takovým bezelstným úsměvem povídá: ‚Pavel, horší den sis nemohl vybrat, já jsem normálně odpoledne usnul a zaspal jsem.‘ To ti dojdou všechny argumenty. 🙂 Celá ‚příprava‘ vyvrcholila tím, že jsem na tomhle tréninku zjistil, že si den předtím někdo ‚půjčil‘ z mýho vaku všechny míčky, a tak jsme v křoví kolem hřiště 20 minut hledali nějakej balónek. Nakonec jsme našli takovej okousanej gumovej hopík velikosti tenisáku. Hrůza… Přitom oni na tom byli tragicky jak fyzicky, tak herně, každá minuta přípravy byla drahá. Navíc jak chceš něco natrénovat v celý pětce, když máš na tréninku 4 lidi a soupeře žádný… To jsem byl mírně bezradnej. Jen jednou se mi povedlo půjčit si z Maroons lidi, takže nás bylo 10, a ta hodina s mantinelama na polovině hřiště byla vlastně náš jedinej společnej trénink herního systému na kvalifikaci. Naštěstí chápou velmi rychle.“ 🙂

Mluvil jsi o tom, že vás mělo být 12 do pole plus brankář. Ale nakonec měl tým jen sedm lidí. Proč ti ostatní nakonec nejeli? Kvůli financím?
„Taky. Konečnou podobu týmu tady ovlivňuje spousta lidí. Třeba imigrační úředník, kterej nedal jednomu klukovi víza, protože už o ně zažádali dřív jeho rodiče, žijící v Americe, a byla tu obava, aby tam nezůstal. Další dostal tejden před odletem horečku dengue, jinej musel pracovat do poslední chvíle, takže když měl konečně čas a prostředky si koupit letenku, byla už tak drahá, že to nešlo. Další neměl peníze ani na víza. Dvě plánovaný posily ze Švédska zase zjistily, že si v době turnaje nemůžou vzít dovolenou. Nejhorší na tom bylo, že jsem se to dozvídal tak nějak pokoutně. Postupem času jsem pochopil, že kluci, který nechoděj na tréninky a ani nekomunikujou s ostatníma, na cestu prostě nemaj peníze. Pro Jamajčana je největší potupa přijít a říct: ‚Sorry, nemám…‘ Takže se uklidí stranou a dělá totálně mrtvýho brouka. Zbylo 6 lidí a ještě pár hodin před odletem to vypadalo na to, že nikam nepojedeme. Svolal jsem na pondělí finální mítink (v pátek byl zápas, ve středu se mělo letět), na kterým se mělo rozhodnout, jestli teda odcestujeme, nebo ne. Účast totálně povinná, každej měl oznámit, kolik má v tu chvíli peněz, aby bylo jasno, kolik mu případně chybí. Jen předesílám, že v případě neúčasti týmu by musela JFA zaplatit pokutu v přepočtu asi 400 000 korun. Což by klopil předseda ze svýho a už jeden takovejhle ‚pozdrav‘ od IFF má za odvolanou účast na předloňským MS juniorek…“

Příprava národního týmu proti Maroons. A tričko z florbalového Czech Open na Jamajce. Foto: archiv Pavla Křiklana

To byl asi taky hlavní motor, proč jste nakonec jeli…
„To, že se to nakonec povedlo, byl zázrak a naše největší vítězství celý kvalifikace. Na tom mítinku se sešli 4 hráči, koukali jsme na sebe, co bude. Čekáme hodinu, dvě, všichni odhodlaní jet, Tesrick se ptal, co se stane, když nastoupíme ve 4… Voláme těm zbylejm 2 klukům, kde jsou – Nicholas, aka Black Dog, jak se mu přezdívá, nebral telefon, Caliph, že už je pozdě, že už nemůžou ven. Oba bydlej ve stejný čtvrti, kde už po určitý hodině není radno za tmy vycházet na ulici, protože se tam občas střílí. Ostatně v těchhle podmínkách žije většina týmu, u těchhle byl zrovna v komunitě nějakej aktuální problém. Zároveň mi ale náš kapitán Peter, kterej s ním mluvil, říká, že mu do telefonu brečel, že nemůže jet, že nedostal peníze, se kterýma počítal. Skoro dvoumetrovej kluk z ghetta brečí kvůli tomu, že nepojede hrát florbal? To ne! Tak jsem navrhl naší vedoucí týmu Graciele, což je Španělka, která jinak pomáhá s florbalem ve Slovinsku, jestli se můžeme podělit o jeho letenku. Bez problému. Úleva, bylo nás aspoň pět. Navíc v noci se předseda dovolal Black Dogovi a zařídil mu půjčku. Měli jsme 6 hráčů do pole! Tím to ale všechno teprve začalo…“

Vlastně jak poslouchám, tak to dobrodružství dělat florbal na Jamajce, nebylo ani tak o florbalu…
„Důvod, proč jsme se v pondělí večer sešli, byl hlavně ten, že hned půjdeme někam společně přes internet rezervovat letenky. Jenomže se ukázalo, že kluci nemaj účet, tím pádem platební kartu. Takže jsme museli čekat do dalšího dne, než otevře banka, což už byl den před plánovaným odletem. Než jsme to zařídili, bylo poledne a mezitím se levný místa v letadle vyprodaly. Seděli jsme v domě rodičů kapitána v obýváčku pro 3 lidi namačkaný u notebooku a hledali levný letenky. Bez šance. Kluci počítali každej cent, původně jsme našli zpáteční za 400 dolarů, teď byly nejlevnější už za 700. Nikdo z nich si to nemohl dovolit… Bylo ticho, nikdo nechtěl říct, že je to v háji, i když to každej věděl. Do toho ti 2 kluci z problémový čtvrti téměř beze slova odešli domů, protože už padla tma. Tak se ostatních ptám: ‚Takže konec? Nejedeme?‘ ‚Nejde to, na tohle fakt nemáme…‘ A jedinej z hráčů, kterej ještě stihl rezervovat levnější letenku, ji zrušil. Když jsem to viděl, stornoval jsem svou koupenou letenku, protože pochopitelně nemělo cenu jet bez hráčů. A zavolal jsem vedoucí týmu, že bohužel…“

Na tomhle hřišti trénoval národní tým Jamajky. Foto: archiv Pavla Křiklana

Takhle měl skončit ten dlouho plánovaný jamajský sen?
„Já už se s tím smířil, ale ona se málem se zhroutila! Začala brečet, že se pokuta sveze na ní, že ji předseda zabije atd. Volala předsedovi a ten se obratem ozval nám. V předtuše tučný pokuty běsnil, že to nepřipadá v úvahu, ať si teda kluci koupěj jen letenku tam, na kterou maj, a zpáteční, že zaplatí Graciela, která jako jediná měla peníze. V tu chvíli byly nejlevnější s odletem ve čtvrtek, délkou cesty 26 hodin a příletem 7 hodin před zápasem… Nic jinýho nám nezbejvalo. Tak jsem měl Jasona na Skypu, jel akorát ve Stockholmu na letiště a postupně jsem mu hlásil, kdo už má letenku. Seděli jsme v temným pokojíku domku v jednom z kingstonskejch ghett namačkaný kolem notebooku, svítili jsme si monitorem, na verandě v otevřenejch dveřích přes sebe řvalo asi 20 dětí, mezi nima psi, chlápek si pod schodama brousil mačetu, se kterou se tady na trhu sekaj vršky kokosů, bizar…“

To tedy…
„Nakonec to vypadalo, že nepoletím já, abychom ušetřili peníze pro kluka do pole. Když jsem to zavolal Graciele, zhroutila se podruhý. Že to neexistuje, aby hlavní kouč neletěl, že musím. Vypadalo to, že chce radši obětovat hráče, to ale nevěděla, že jeden z nich první zápas nestihne. V tu chvíli jsem měl na úvodní utkání 4 lidi do pole. Kdybych jí to řekl tehdy v noci, stoprocentně by ten infarkt už dostala. Kluci mezitím kolem mě pousínali na gaučích, zatím jsem si to nechal pro sebe a pomalu jsem se smiřoval s tím, že těch 400 000 spadne na mě. Jenomže jsem zároveň musel jet podle plánu, že všechno klapne.“

Věřil jsi tomu vůbec?
„Na to jsem naštěstí neměl moc čas myslet. Už byly 4 v noci a jediná šance, jak se dostat do Států, pro mě byla letět s nízkonákladovkou Spirit stejnej den po poledni. S odletem z Montego Bay, což je přes celej ostrov. Ve čtvrtek byl let obsazenej, s pátečním odletem bych nestihl první zápas… Zkusil jsem udělat znovu zoufalej pokus o rezervaci, která se nějak záhadně povedla. Ale vůbec jsem tomu nevěřil. Shodou okolností stejným letem cestovala i Graciela, z Kingstonu vyrážela v 7 ráno. Teď bylo 6, já byl na druhým konci města. Vzbudil jsem kluky, že musím jít, oni na to, že v žádným případě, ať počkám do světla, že se i v týhle čtvrti na ulicích za tmy občas střílí. Vysvětlil jsem jim, že nemůžu, že bych jinak nestihl letadlo. Tak všichni 3, co tam zůstali, vstali a šli mě doprovodit na bus…“

Takže vám se nakonec povedlo odletět?
„Naštěstí jsme měli Gracielu. Přišla, napsala do formuláře číslo svý kreditky a letenka byla doma. Bylo mi hrozně: nespal jsem, absolutně nic jsem nejedl, cejtil jsem se vinej za všechny problémy. A teď jsem ještě v tomhle stavu musel vysvětlovat, jak je možný, že jsem zvoral letenku pro jednoho hráče. Nemluvě o vízech, který jsem si nestihl změnit z tranzitních na pobytový. Sedl jsem do auta na zadní sedačku, bylo mi strašně blbě od žaludku, počítal jsem, že se na letišti ukáže, že nemám vůbec nic a pojedu zas zpátky. Nikam se mi ani nechtělo. Po cestě se Graciele povedlo zázračně vyjednat přesunutí nás všech do stejnýho letu ke klukům. Nakonec mě ta cesta místo 11 000 vyšla o 10 000 dráž, zjistil jsem, že to byly prachy vyhozený oknem vlastní zbrklostí… Při čekání na letadlo se mírně uvolnila atmosféra a Graciela povídá: ‚Hlavně, že už to máme za sebou.‘ Po takovýmhle průběhu noci mi bylo jasný, že to vůbec není všechno.“

Florbal na Jamajce. Foto: Facebook, archiv Pavla Křiklana

A zbytek týmu?
„To byly taky nervy… Když jsme dosedli v Denveru, přišla jí na mobil zpráva, že Black Dog onemocněl. Že musel do nemocnice a že nemůže letět. Na Jamajce byly 2 v noci, museli jsme počkat do dalšího dne. Jason mezitím po telefonu zjistil, že v žádný nemocnici není, ráno k němu poslal svýho bráchu s autem, kterej ho vypátral u přítelkyně doma… Možná mu něco bylo, spíš se mu ale nechtělo letět, protože neměl ani vindru. Do odletu z Montego Bay zbejvalo něco přes 2 hodiny, cesta z Kingstonu vede přes hory, klikatá cesta, samá díra. Prý údajně většinu cesty pádili 180 v hodině, dali to za hodinu a půl a na poslední chvíli se stihli odbavit. Díky bohu, protože jednak jsme nemuseli hrát v 5 a navíc se Nicholas ukázal jako hráč s velkým potenciálem. Shodou okolností dal oba naše góly…“

Zaplaťpámbu…
„No, už to zní asi zdlouhavě, ale konec problémům nebyl. Kluci, aby ušetřili peníze za zavazadla, nastrkali florbalky do jednoho futrálu. A v Miami nenaložili asi 70 zavazadel včetně tohohle… Náš kapitán strávil hodinu a půl vyjednáváním, bez výsledku. Navíc mu kvůli tomu uletělo letadlo do Las Vegas, takže musel až dalším spojem, naštěstí čekání bylo celou noc, takže další letadlo už stihl. O florbalkách jsem se to dozvěděl pár hodin před zápasem. Zrovna jsem byl v hale a bavil jsem se s Danem Torrettou, kterej hraje za Američany. Ptal se, co se děje a sám se nabídl, že nám s ostatníma florbalky půjčí. I když jsme měli hrát proti nim! On sám nám věnoval 3, že se mu prej stejně nelíběj, za což mu strašně moc děkuju. Kluci přistáli 7 hodin před zápasem po 26hodinový cestě, během níž přeletěli z Jamajky přes Floridu na opačnej konec Států do Las Vegas a pak do Denveru. Hladoví a nevyspalí. Nahnal jsem je do postele, velikánský štěstí bylo, že za rohem od našeho hotelu bylo jamajský bistro, jinak nevím, co by jedli, protože prakticky nic jinýho, než jídlo, na který jsou zvyklí z domova, nepozřou…“

Setkání se sněhem. Jamajská florbalová reprezentace v Denveru. Zleva Shawn Anderson, Peter Miller, Caliph Kerr, Nicholas Japp, Damian Laylor a Tesrick Harriott. Foto: Facebook, archiv Pavla Křiklana

Jamajka je tedy nakonec opravdu v Denveru a jestli jste dočetli až sem, jistě si rádi zítra otevřete druhou část vyprávění o tom, jak to „kokosy“ zvládly v 6 v poli na hřišti…

Druhá část vyprávění Pavla Křiklana, trenéra reprezentace exotické země z Karibiku, pro vás bude připravena už ve čtvrtek ráno.

Autor: Tomáš Rambousek