Vavrečková se svými a zároveň proti svým: Je to paradox, věřím, že je to motivuje, říká

Je to dost možná světový unikát: Karin Vavrečková působí v roli trenérky reprezentace juniorek a současně také v FBC Ostrava, za které nyní nastupuje. Nejen v aktuální čtvrtfinálové sérii proti Vítkovicím se tak na hřišti potkává se svými svěřenkyněmi, které nastupují jak s ní, tak proti vlastní trenérce. Paradoxní situaci ale všichni berou s nadhledem.

Florbalistka původem z havířovského Torpeda, která se zúčastnila hned tří juniorských šampionátů, přitom původně hrát nechtěla. „Stále jsem každý den na hale a je jasné, že to člověka svádí,“ popisuje. „S holkami si občas pinknu a vím, že pro některé je to velká pomoc, když na ně – v uvozovkách – křičím přímo na hřišti,“ usmívá se.

Rozhodování ale i tak bylo těžké. „Do zápasů jsem se moc tlačit nechtěla a to z několika důvodů: jednak jsem si být trenérem a hráčem zároveň už zkusila a nedělalo to místy dobrotu a za druhé jsem trenérkou reprezentace juniorek a s blížícím se šampionátem jsem se moc zapojovat do hry nechtěla, starostí mám totiž dost,“ říká.

A přidává ještě jeden důvod. „Nechtěla jsem brát místo hráčkám, které celou sezonu makají a pak přijde nějaká Vavrečková a vezme jim flek,“ dodává. Jenže, jak to tak bývá, člověk míní a události mění. „Play off jsem v plánu opravdu neměla, ale nakonec se nám bohužel zranila hráčka a s mými skvělými kolegy jsme došli k řešení => nastoupím do utkání,“ pokrčí rameny.

Což si pochvaluje například Denisa Kotzurová. „Karin nám každopádně předává obrovské zkušenosti, které má, ať už v pozici trenérky nebo když nastoupí do hry,“ pochvaluje si. „Každá ví, že je to také reprezentační trenérka, ale bereme ji jako trenérku a také hráčku FBC,“ říká.

Do bojů tak jde po boku právě Kotzurové, Pištekové nebo Káčové, na druhé straně stojí třeba Pantělejevová, Hložanková nebo Hanzlíková. „Paradox, lépe bych do nenazvala,“ směje se. „Upřímně, v danou chvíli nevnímám s kým hraji, nevím jak holky. Je důležité, aby člověk od sebe uměl oddělit dané věci – trenér, hráč nebo třeba i soukromý život. Když jsem na hřišti, tak se snažím být hlavně hráčem a na trénování máme bratry,“ popisuje.

„Vím, že nejsem dokonalý hráč a dělám chyby, možná někdy ty samé, které vytýkám hráčkám, ale tak to prostě je a věřím, že to chápou,“ doufá s tím, že podstatné je poučení se a chybu nemá problém ukázat na sobě. „Na druhou stranu, když se mi něco povede, tak věřím, že jim na sobě ukazuji, že to jde a příště se pokusí o totéž,“ říká.

Jaké to vlastně je, když hrajete proti vlastním svěřenkyním? „Pár situací si samozřejmě vybavuji, kdy třeba Hlóža zakřičí ‚mám Karin‘ nebo se mi povede klička na Panťáka nebo naopak se Panťákovi povede střela, nebo mi dá Elda Nová z Bohemky facku,“ směje se Vavrečková nejen u vzpomínek na vítkovické duo Hložanková – Pantělejevová.

Také na druhé straně barikády vnímají hráčky zvláštnost situace. „Samozřejmě, že je to nezvyk,“ říká Petra Hložanková. „Karin je pro mě autorita a být na hřišti proti ní je opravdu zvláštní. Nicméně je to soupeř a jako hráčka si nesmím brát servítky. Určitá větší motivace tam je, ale v těch chvílích na hřišti je to jako proti každé hráčce, stejný boj o vítězství,“ popisuje.

Sama Vavrečková věří, že své svěřenkyně hlavně motivuje. „Nějaký úsměv tam stoprocentně je, ale to je tak asi u všech, které na hřišti znám. Ve finále je to hráč jako každý jiný a v zápase musíš být koncentrován. Věřím ale, že hlavně pro mé svěřenkyně je to motivace,“ uzavírá trenérka.

Autor: Michal Dannhofer