Její jméno dlouho patřilo k itineráři Herbadentu, byť nebyla žádnou hvězdou. Poctivá univerzálka Martina Skořepová si své vždy odehrála. Superfinále 2014, ve kterém nadvládu jejího Herbadentu ukončily Vítkovice, bylo na dlouho jejím posledním utkáním v nejvyšší soutěži. Po necelých dvou letech je ale zpět a hlásí, že florbal ji baví jako nikdy předtím.
Nikdy nebyla hvězdou, nehrála za reprezentaci a její jméno bylo spíše pro znalce, v sestavě se ale pevně držela. „Povedlo se mi to podobně jako většině hráček v české extralize,“ směje se. „Párkrát týdně si jdete zatrénovat, florbal vás baví a chcete ho hrát. Je to hodně o osobním přístupu k tréninkům, nerada dělám věci napůl,“ popisuje.
Sama říká, že s hraním končit nemusela, nic ji nenutilo. „Pouze jsem tehdy cítila, že potřebuji svůj čas a energii věnovat také do jiných činností než jen mezi mantinely. Určitě to ale nebylo lehké rozhodnutí,“ přiznává.
Nakonec jí tak začal „poflorbalový“ život. „Zpočátku to bylo nezvyklé, volné večery, volné víkendy a spousta času pro sebe,“ vzpomíná. „Věnovala jsem se jiným sportům, dokončila magisterské studium a o něco více cestovala,“ vypočítává.
Přesto se našlo něco, co Martině Skořepové chybělo. „Nejvíce to byl tréninkový dril, vyšší autorita, která vás hecuje k lepším výkonům. A také kolektiv,“ nezapomíná.
Nakonec se tak neplánovaně vrátila. „Myšlenka vznikla teprve nedávno a dost spontánně: chtěla jsem pozdravit holky na tréninku, trošku si zastřílet na branku a zavzpomínat,“ popisuje. Nakonec slovo dalo slovo a návrat byl na světě. „Po pár trénincích jsme se s Markétou Šteglovou domluvily, že pokud bude třeba, mohu týmu vypomoci i v zápasech,“ usmívá se.
A jak se florbalistce, která je známá svou znalostí švédštiny, zatím daří návrat z osobního pohledu? „Člověk nemůže být nikdy dostatečně spokojený,“ začíná hodnotit. „Jsou ale věci, které mi dělají radost: například, že jsem neztratila kondičně a jsem schopná s holkama držet krok,“ líbí se Martině Skořepové. „Samozřejmě, že v každé herní činnosti mám po takové pauze rezervy,“ končí odhodlaně.
Autor: Michal Dannhofer
