„Finále bude hodně o Laumě,“ znělo celý týden nejen z Vítkovic. Každý tak nějak tušil, že lotyšská reprezentantka bude pro průběh Superfinále nejklíčovějším článkem. Ostravanům se nakonec sázka na Visnevskou, kterou přivedli jako náhradu za Lenku Kubíčkovou, vyplatila: Lotyška vychytala Vítkovicím titul v nájezdech. Paradoxně jej ale s týmem neoslaví, už v pondělí ráno odlétá zpět do Švédska.
K titulu „první Lotyška v české nejvyšší soutěži“ přidala také extraligové zlato. „Právě teď to je prostě skvělý pocit, nic víc. Fantastické ukončení sezony,“ usmála se v press centru poté, co si převzala zlatou medaili.
Její přestup byl vůbec specifický, Vítkovice překvapilo už to, že se sama a dobrovolně objevila v Praze už 2. ledna. „Měla jsem smíšené pocity, nebyla jsem na něco takového připravena, ale pomyslela jsem si: Proč ne? Potřebovala jsem to trochu jako únikovou cestu a nelituji toho. Byla to pravděpodobně nejlepší volba, kterou jsem v této sezoně udělala,“ pochvalovala si.
Na svém blogu napsala, že se cítí, jako by dostala od Mory nůž do srdce. Cítí odplatu? „No, můžou se podívat, co ztratili,“ odpověděla sebevědomá Lotyška. „Možná tam malinko takový pocit je, ale to není to nejdůležitější,“ usmála se.
Zato ve Vítkovicích zapadla perfektně, byť bojovala s jazykem. „Trochu mě překvapilo, že tady v Česku není moc lidí, kteří umí anglicky,“ usmála se hráčka, která ovládá mimo jiných jazyků také polštinu. „Ale už 3. ledna na svém prvním zápase proti Olomouci jsem cítila, že se tady budu cítit skvěle: pamatuji si, že za mnou tehdy přišla Zuzka Šponiarová, když se tým fotil na rozlučku s LeGem a říká mi: Pojď tam, teď jsi v týmu! Prostě poznáte, že Vám bude dobře,“ vzpomínala se slzami dojetí v očích.
Na středeční tiskové konferenci uvedla, že ve Vítkovicích je nejlepší týmový duch, co kdy zažila. Co se jí tak líbí? „To, jakým způsobem tady každá holka miluje florbal, těžko se to vyjadřuje slovy, ale přála bych ten pocit každému hráči a doufám, že ho každý zažije,“ prozradila.
Samotné Superfinále bylo nesmírně náročné, trvalo sedmdesát minut, ale Visnevska nepochybovala. „Na začátku jsem byla hodně nervózní, měla jsem studené ruce a třepaly se mi nohy, ale celý zápas jsem cítila, že ten zápas urveme. Jestli to chceš k něčemu přirovnat, tak to bylo přesně to samé, co jsem cítila na MS v utkání proti Slovensku: bylo strašně složité skórovat, ale věděla jsem, že uspějeme,“ neměla obavy. „A to se taky stalo. Věděla jsem to,“ usmála se.
A to vše přesto, že dostala gól z první střely, což se ji ve Vítkovicích nestalo poprvé. „Alespoň vím, že nebudu muset péct, tady ve Vítkovicích to tak funguje,“ smála se. „Myslím si, že to trochu sebere brankáři tlak, může si říct: Hm, tak tam jeden mám, jdeme dál. Můj osobní cíl je vždy nedostat více jak tři branky, takže tak,“ dodala už vážně.
Je to právě její sebevědomí, které ji umí připravit na klíčové bitvy. Ať už to bylo Superfinále nebo třeba semifinále s Bohemians, kdy nastoupila do třetí třetiny, tým podržela. „Myslím si, že to přichází se zkušenostmi, a já jich mám hodně. Nejen z florbalu, ale obecně ze života,“ popisuje.
Oslav si ale neužije. „Je to smutné, ale opravdu musím do školy,“ poprvé se během rozhovoru neusmála. Co si bude nejvíce pamatovat? „Zlato. A nejlepší spolubydlící Riittu, staly se z nás opravdu dobré kamarádky, ale myslím si, že zůstanu v kontaktu s celým týmem,“ zmínila finskou legionářku Lankinen, která se rovněž vrací po sezoně domů.
Autor: Michal Dannhofer
