Ve svých sedmnácti letech odehrála ve své první sezoně první Superfinále. A s Vítkovicemi oslavila titul, byť na začátku utkání mohla její chyba posadit Chodov na koně. Svůj kiks ale splatila tím nejlepším možným způsobem: krásným sólem přes celé hřiště, kterým dostala Vítkovice poprvé v utkání do vedení. A po něm mohla dávat rozhovor jako česká šampionka.
V sedmnácti letech jsi odehrála první Superfinále, navíc v základní sestavě. Byla jsi před utkáním nervózní?
„Nervozitu trochu cítit bylo: měla jsem studené ruce a husí kůži při nástupu. Po prvním písknutí rozhodčích jsem se uvolnila a soustředila jsem se jen na sebe. Byl to neskutečný zážitek, hrát před takovou kulisou.“
Přes svůj mladý věk působíš – v dobrém – jako taková holka od rány, kterou toho moc nerozhodí. Jak jsi reagovala na situaci, kdy jsi prakticky zavinila první branku Chodova?
„Prvních třicet sekund po góle bylo kritických. Bylo to pro mě nepříjemné, dívat se na radující se hráčky Chodova poté, co jsem jim prakticky nahrála na gól. Tehdy jsem si uvědomila, že jediné, co můžu udělat, je hodit tuto situaci za hlavu a dále se soustředit na svůj výkon. Byla jsem ‚nucena‘ napravit svou chybu a tudíž pomoci týmu.“
Z Tvého pohledu, co se vlastně v té situaci stalo?
„Z mého pohledu jsem míček přidržela, chtěla jsem na sebe navázat dvě hráčky a potom míček jemně přehodit přes hokejku Elišky Vrátné, ta však můj úmysl přečetla a vznikla situace 2 na 1, kdy jsem nestihla přihrávku na druhou vlnu.“
Oklepala jsi se ale parádním způsobem – sólem přes skoro celé hřiště jsi vsítila branku na 2:1. Věděla jsi od začátku, že zakončíš?
„Přečetla jsem rozehrávku Chodova a snažila jsem se co nejrychleji vyvézt z naší poloviny tak, jak mě to vždy učila Denisa Ferenčíková. Před bránou jsem se jen podívala a jednoduše vystřelila. Ten gól mi strašně pomohl uklidnit se a psychicky se dostat do pohody.“
Utkání dospělo do prodloužení, ve kterém oba týmy spálily hodně šancí. Jak jsi to prožívala?
„Celkově v prodloužení nikdo z nás nechtěl udělat žádnou chybu a tak poskytnout soupeři možnost vstřelit gól. My jsme si toho strašně moc vypracovali a moc taky zahodili, jen jsem si v duchu říkala, aby se nám to později nevyplatilo. Na druhou stranu, také Chodov měl v prodloužení mnoho nebezpečných protiútoků.“
Nájezdy už byly jednoznačnou záležitostí, ty sama jsi na ně nebyla určena?
„Trenéři to nechali na hráčkách, aby ony samy rozhodly, kdo chce a kdo ne. Nejsem právě nájezdový typ, v takových situacích si nevěřím, proto to nechávám na spoluhráčkách.“ (usmívá se)
Po neúspěchu Bachmaierové jste s oslavou tak trochu váhaly. Co se tam dělo?
„Ani pořádně nevím, všechny jsme vyběhly ze střídačky za Laumou a najednou stres způsobil to, že jsme si v jednom okamžiku nebyly jisté, jestli už je to opravdu za námi. Teď se tomu pořádně smějeme.“
A poslední otázka – stala jsi se Superhero, ale logicky ještě nemůžeš řídit. Budou Tě tedy měsíc vozit rodiče?
„V podstatě si toto ocenění budu moci užít, protože řidičský průkaz už mám a cenu si budu moci vyzvednout až v létě, kdy už mi bude osmnáct. Těším se na to a určitě si to s rodinou a přáteli hodně užiji.“
Autor: Michal Dannhofer
