Muž za výkonem Visnevske? Jan Maceček! Pochopil jsem, že je jiná, říká. A já znovu našla sebe samu, směje se Lotyška

Bez dvou centimetrů má dva metry, k tomu přidejte sto kilo živé váhy. Ne, Jana Macečka na lavičce Vítkovic přehlédnout opravdu nešlo a nebylo k tomu třeba poslouchat ani předzápasový rozhovor z plochy. Nejnovější člen realizačního týmu Vítkovic měl ale na superfinálovém úspěchu velkou zásluhu: právě on se zhostil role kouče brankářů a na velký den „D“ připravoval nesmírně komplikovanou osobu Laumy Visnevske. Profesionálky, se kterou si lidsky sedl.

Maceček chytal za reprezentaci, má doma pět extraligových stříber s ostravským FBC, byl vyhlášen nejlepším brankářem elitní kategorie na Czech Open a dvakrát vyhrál domácí pohár. „Ale teď trénuji brankáře od nejmenších do starších žáků ve Vítkovicích a Tomáš Krásný mně jednou řekl, že se mnou na trénink přijde jejich nová zahraniční posila,“ začíná vyprávět nesmírně zajímavý příběh.

Tou zahraniční posilou totiž byla právě Visnevska. „Když jsme se spolu poprvé bavili, tak hned bylo vidět, jak je z úplně jiného světa a jak je do florbalu neskutečně zažraná,“ popisuje. „Také bylo vidět, že o chytání toho ví strašně moc a nesmírně jí záleží na tom, aby měla úspěch a okolí ji ocenilo,“ nechává nahlédnout do myšlenek zkušené brankářky.

Což okamžitě přenášela na přítomnou omladinu. „Myslím si, že děti byly najednou hodně překvapené, co všechno po nich chce,“ směje se. „Méně blbostí, více přesunů,“ popisuje.

Maceček je nejen bývalý gólman, ale pro Visnevskou měl ještě jednu devizu. „V létě létám na hokejový kemp do New Yorku trénovat děti, takže umím dobře anglicky,“ naráží na problém s komunikací, který koneckonců Visnevska zmínila v rozhovoru po finále. Kromě toho se věnuje také basektbalu, badmintonu, golfu, jízdě na horském kole a lukostřelbě.

Mimochodem, kempy vede bývalý florbalista Vítkovic Martin Čejka, Macečkův nejlepší kamarád, který se dnes v Americe živí jako profesionální hokejový trenér.

A Visnevska jen plynně navazuje. „Potkali jsme se někdy na konci ledna a hned se z nás stali dobří přátelé. Během mého působení ve Vítkovicích mi neskutečně pomohl, ať už tím, že kreslil cvičení nebo byl dobrovolníkem pro mé školní studie. Navíc je to člověk, který má ve Vítkovicích asi nejlepší angličtinu, takže to naše kamarádství ještě posílilo,“ hodnotí. „Nyní mám ve Vítkovicích dva opravdu skvělé kamarády: Riittu a Honzu,“ zmíní ještě obránkyni Lankinen, se kterou bydlela.

Asi nejkrásnější zákrok Superfinále: Visnevska právě vychytala Janu Vojáčkovou. Foto: Flickr Český Florbal

Lotyška tehdy navíc těžce nesla konec v Moře a přesun do Ostravy, ve Švédsku chtěla být jedničkou a cítila se zrazena. „Cítila se nedoceněná a odstrčená, jako by to byl v Moře vůči cizincům zvyk,“ naráží Maceček zpětně také na působení Lenky Kubíčkové.

Ze sebevědomého Ostravana se tak nakonec stala spřízněná duše. „Ano, když šlo o brankářské záležitosti, tak tomu tak bylo, nikdo toho ode mě neslyšel o chytání více,“ souhlasí Visnevska. „Není moc lidí, kteří by opravdu chápali pozici brankáře. Vždy jsem věřila tomu, že florbal zachránil můj život a ten sport obrovsky miluju,“ vyznává se. „Ale jen málo lidí rozumí tomu, jak v sobě spojit bytost a osobu brankáře. Honza je jeden z nich,“ děkuje na dálku.

Další kapitola Macečkova zapojení u ženského týmu se začala psát poté, co Visnevskou pozval na trénink vítkovických veteránů. „V tu chvíli jsem pochopil, že je to úplně jiný brankář, než jaké jsem dosud v ženách viděl: jiný postoj, jiné přemýšlení, jiné vykrývání brankoviště a úsporné pohyby,“ vzpomíná.

Poprvé tak zamířil na ženský extraligový zápas. A byl překvapený. „Dlouhodobě mám pocit, že bývalí hráči florbalistky a ženský florbal přehlížejí. Musím přiznat, že jsem nebyl jiný,“ červená se. „Myslím si, že bych se jim měl omluvit. Jasně, rozdíly mezi týmy jsou větší, není to tak dynamické a přesné, ale nasazení a hlad po vítězství tomu rozhodně nechybí,“ porovnává.

Jako bývalého gólmana jej ale zaujala ještě jiná věc. „Všiml jsem si, jak důležitá je role brankáře ve florbale mužském a ženském,“ říká. „Díky své menší postavě jsou ženy v nevýhodě, protože na ně většina střel jde z mnohem menší vzdálenosti, v mužských soutěžích nejsou výjimkou branky z poloviny hřiště, u žen pozoruji převážnou část branek z mnohem menší vzdálenosti nebo úplné blízkosti,“ popisuje rozdíly.

Celé to na brankáře samozřejmě působí. „S trochu horší technikou se váže také vyšší procento chyb u obránců, což bylo vidět i v Superfinále, tedy na úplně nejvyšší úrovni,“ říká Jan Maceček. „To brankáři na klidu opravdu nepřidá a musí být neustále ve střehu. Mimochodem, motto Laumy je: Ani vlastnímu spoluhráči nemůžeš věřit,“ přidává perličku ze zákulisí Vítkovic.

Když se vrátíme k Macečkově angličtině, bylo na novou pozici zaděláno. „Lauma to brala jako velký hendikep, proto jsem byl požádán, abych se účastnil ženských tréninků jako asistent trenéra a trenér brankářů,“ popisuje.

Lauma Visnevska zdraví kotel Vítkovic po vychytaném nájezdu. Foto: Vlaďka Zoubková – florbalvitkovice.cz

Visnevske celé angažmá nesmírně pomohlo. „Brankář se někdy může cítit osamělý a než přišel Honza, tak tomu tak bylo, cítila jsem se brankářsky osamělá. Ale v momentě kdy přišel Honza, tak jsem věděla, že najednou mám někoho, kdo mi opravdu rozumí a dostavil se u mě ‚klid v duši‘. Myslím si, že brankáři může naplno rozumět pouze brankář,“ dodává.

Doma dostal svolení a šel objevovat nepoznané. „Dohodl jsem se s manželkou a šel do toho. S Laumou jsme si řekli, že zkusíme upravit cvičení na tréninku tak, aby vyhovovaly také Šárce Vávrové a současně, aby z pohledu nás obou brankářům pomáhaly a měly nějaký smysl,“ říká borec, který střežil bránu za Skácelem a spol.

Kromě toho zkusili změnit celou brankářskou kulturu ve Vítkovicích. „Dohodli jsme se, že zkusíme odstranit všechny věci, které brankáře štvou a vím, že jich je dost,“ usměje se. „Také jsem poprvé poznal Jiřího Veleckého s Dušanem Dudeškem a musím říci, že se zachovali úžasně a dali mi volnou ruku,“ pochvaluje si.

Jenže, u perfekcionalistky Visnevske neuspěl, podle ní vedl rozcvičky špatným způsobem. „Dohodli jsme si sice pravidla, ale vyložil jsem si to trochu po svém a běžně se tréninků účastnil jako hráč, včetně vedení rozcvičky, což mi ale Lauma okamžitě vyčetla, že tak se to správně nedělá,“ vzpomíná.

Na toto téma se rozpovídá také sama brankářka. „Myslím si, že pro holky bylo dobré, že si mohly poslechnout také nový hlas v týmu,“ říká. „Když Honza rozšířil realizační tým, věděla jsem, že je to kvůli mně, věděla jsem, že jsem pro tým důležitá, ale nechtěla jsem být ta, která bude zapojena v celkové změně tréninkové rutiny Vítkovic,“ popisuje. „Ano, je pravda, že jsem nebyla spokojena s intenzitou a délkou našich rozcviček, ale to je asi něco, co k místní kultuře patří,“ nedělá si těžkou hlavu.

Změny ale nakonec přišly i do posledních minut před utkáním. „Změnili jsme i předzápasový rituál, kdy jsem osobně obě brankářky rozchytával předtím, než šly na plochu,“ říká. „Snažil jsem se pozitivně působit na celý tým, protože postava Lenky Kubíčkové je vnímána jako ikona a styl Laumy je opravdu odlišný včetně toho, že neriskuje výlety mimo brankoviště, což spoluhráčky dlouho špatně nesly,“ popisuje Jan Maceček.

Macečkova podílu na úspěchu si je dobře vědoma samotná brankářka

Všechny změny pozitivně vnímala především sama Lauma Visnevska. „Teď nebudu mluvit jen o Vítkovicích, když řeknu, že prostě není moc lidí, kteří rozumí pozici brankáře v týmu. Naše pozice je často brána jen tak, že jsme tam od chytání míčků, to je koneckonců to, co trenéři chtějí, ne?“ rozmluví se.

Podle Visnevske je to ale omezený pohled. „Brankářské řemeslo je mnohem více než jen toto,“ říká. „Každý brankář má svůj styl a proto si myslím, že by ve florbalovém světě mělo být více brankářských trenérů. Gólman potřebuje pochopení a brankářský trenér je od toho, aby toto pochopení předal hlavnímu kouči,“ popisuje.

Na dvoumetrového obra pak padla také role překladatele věcí, které Visnevska dost dobře nechápala. „Například byla neskutečně naštvaná poté, co jsem jí chtěl dát ochutnat medovinu, kterou jsme koupili při výletě na Karlštejn. Jasně řekla, že nic takového si nemůžeme dovolit, byť by se třeba jednalo jen o olíznutí špuntu,“ usměje se při vzpomínce na netradiční výlet.

A ani při hře to s ní občas neměl snadné. „Přišel jsem za ní s rozborem její hry proti Bohemians a dívala se na mě jako na blázna, byť si myslím, že nad tím přeci jen uvažovala,“ kroutí hlavou. „Hlavně jsme se domluvili, že bude zkoušet dlouhé výhozy a padl z toho krásný gól Romči Kieckové,“ usměje se.

Dalšímu problému se nakonec vyhnul sám. „Před Superfinále jsem měl připravený rozbor několika možných zakončení od střelců, kdyby se došlo do nájezdů a uvažoval jsem, že si s ní sednu k videu, nakonec jsem ale přišel na to, že by jí to jen zaneslo hlavu,“ říká Maceček. „Což mi potvrdila sama, řekla, že by stejně neposlouchala,“ směje se.

Maceček ale působil také před Superfinále. „Zcela netradičně jsme zařadili dvě hodiny jógy a myslím si, že to mělo obrovský úspěch, ač jsem se nevyhnul posměškům kamarádů, když viděli, že na hodinu jdu taky,“ směje se. „Myslím si, že hráči se příliš nevěnují protahování. A když, tak nesystémově, vidím to sám na sobě,“ porovnává.

Všechno by zatím bylo fajn, jenže Visnevska původně neplánovala s Vítkovicemi ze Superfinále vůbec odjet zpět do Ostravy a cestovala s několika kufry. „Pochopil jsem, že některé – v mužském kolektivu zcela běžné – legrácky a narážky mohou nějakou ženu urazit, potažmo rozbrečet. Lauma v tom nebyla výjimkou,“ popisuje asi nejhorší okamžik s Visnevskou. „Mně se to povedlo nejapnými poznámkami na váhu jejího zavazadla před odjezdem z hotelu na Superfinále,“ přiznává.

Hráčky Vítkovic slaví po dvou letech titul. Foto: Štěpán Černý

Byl to vůbec zvláštní pohled: ostatní hráčky se snažily rozproudit před Superfinále, složená Visnevska vpředu plakala celou cestu z Mnichova Hradiště. „Zcela upřímně přiznávám, že v té chvíli, když jsem viděl, že sedí stranou od ostatních a brečí do kapuce, tak ve mně byla malá dušička,“ přiznal jinak nesmlouvavý Maceček.

Nicméně, už na rozcviče viděl, že Visnevska jeho výpad nakonec ustála. „Viděl jsem, že to bude dobré, že prostě jen byla pod obrovským tlakem, který si svou perfekcionalistickou povahou na sebe vytvořila zčásti sama,“ povídal Jan Maceček.

A skutečně, Visnevska předvedla výkon, který asi nikdo nečekal. „Pak už to viděl každý, Superfinále zvládla skvěle, byla od začátku přesvědčená, že Vítkovice nemůžou prohrát,“ popisuje a přidá další perličku. „Mimochodem, na tiskové konferenci se úmyslně třikrát dotkla poháru pro vítěze, protože řekla, že věří svým schopnostem a ne pověrám,“ přidává další střípek do mozaiky. „Takový přístup bych doporučoval všem,“ hodnotí.

Vše nakonec pro Vítkovice dobře dopadlo a Maceček může zhodnotit své působení. „Celou dobu u týmu jsem se snažil působit ne až tak jako trenér, ale jako bývalý hráč se zkušenostmi,“ říká. „V tomto duchu jsme komunikovali s hráčkami a snažili se vymýšlet různé herní varianty,“ uzavírá.

A své si nakonec řekla i Lauma Visnevska, kterou po vítězném Superfinále přemluvili Maceček s Tomášem Krásným, aby odletěla do Švédska až ve středu. „Do Vítkovic jsem přišla se zlomeným brankářským srdcem,“ začala svou závěrečnou řeč. „Ve Švédsku jsem mnoho let toužila po tom, abych se s týmem sžila takovým způsobem, jako se mi to povedlo v Česku,“ přiznává.

Na závěr si tak nechá slova díků. „Chtěla bych ještě jednou poděkovat všem mým fanouškům na celém světě, členům klubu a mým úžasným spoluhráčkám za to, že mi poskytli tuto zkušenost a možnost být akceptována a to, že jsem milovala tu možnost být součástí tohoto týmu. Ve Vítkovicích jsem znovu našla sebe samu. Díky,“ uzavřela Lauma Visnevska.

Autor: Michal Dannhofer