Působí v týmu, který vládne švýcarské nejvyšší ženské soutěži. Hanka Lacková prošla Chodovem, Tigers, Finskem, Zugem, Burgdorfem až zakotvila v Churu. O víkendu získala svůj třetí tamní titul a rozhodla se veřejně oznámit to, co zainteresovaní tušili už delší dobu: pro Lackovou se jednalo o poslední sezonu na nejvyšší úrovni, s vrcholovou kariérou končí.
Hani, třetí titul ve Švýcarsku v sezoně plné zranění. Byl to titul nejtěžší?
„Tato sezona se mi těžko hodnotí. Když se zamyslím čistě sama nad sebou a jen nad mou sezonou, tak to bylo jako jízda na horské dráze. Vždy, když jsem se probojovala do základu, tak přišlo zranění a já začínala od začátku.
Jako tým máme za sebou ještě těžší sezonu. Hodně zranění během celého jejího průběhu a hlavně na začátku play off. Chybělo nadšení ze hry a celkově hra, na kterou jsou všichni od týmu zvyklí, výměna trenéra, pár proher a 3. místo v základní části. Ve čtvrtfinále jsme také nebyly tak přesvědčivé. Ale to je to, co dělá Piranhu Chur tak silnou – semknout se a společnými silami se, krůček po krůčku, dostat opět na vrchol. A po takové sezoně si toho titulu ceníte mnohem více.“
Na začátku třetí třetiny Piranha prohrávala 1:3, poté se jely nekonečné nájezdy. Jak jsi utkání prožívala?
„Zápas jsem prožívala neskutečně, čtyři týdny před Superfinále jsem si poranila koleno a dva týdny jsem musela mít ortézu přes celou nohu a ta tudíž byla bez pohybu. Navíc, ve dvou týdnech dokážete ztratit tolik svalové hmoty, že to pak nemáte šanci za další dva týdny nabrat. Ale nakonec to stačilo na to, dostat se do třetího útoku a odehrát čtyřicet minut, za což jsem vděčná. Od 41. minuty bych se nejraději nedívala, tak nervózní jsem byla. Každý postup do útoku, střela, ztráta míčku, ubránění protiútoku, zákrok golmanky…. Na to člověk potřebuje pevné nervy. Byl to skvěle odehraný zápas s ještě lepším závěrem. Takto se odchází mnohem lépe, ale nikoliv snadněji.“
Trio velkých kamarádek zleva Ukkonen, Karjalainen a Lackovou doplnila další Finka Luomaniemi
Už dlouho dopředu jsi avizovala, že po sezoně vrcholový florbal opustíš. Co bylo tím hlavním důvodem?
„Člověk pozná, když je čas skončit. Hraji florbal patnáct let, z toho 12 v nejvyšších ženských soutěžích. Mám z nich pět titulů, splnila jsem si sen a ve svých dvaceti si zahrála finskou NSL, ze světového šampionátu v roce 2011 mám bronz. Nyní jsem šest let ve Švýcarsku a dostala jsem se do nejkvalitnějšího týmu. Co víc si mohu přát? Ještě spoustu, ale priority se časem mění a ve svých sedmadvaceti letech jsem spokojená s tím, co jsem dokázala a chci dát prostor jiným věcem a sportům. No dobře, u florbalu možná ještě zůstanu! A třeba mi to bude chybět a za rok se budu chtít vrátit do nejvyšší ligy, to teď opravdu nemohu říct, nevím, jak moc nebo jestli vůbec mi bude florbal na nejvyšší úrovni chybět.“
Na co budeš v kariéře nejraději vzpomínat a na co bys nejraději zapomněla?
„Ještě pořád nejraději vzpomínám na mou poslední sezonu v Česku, na Chodově, kdy jsme získali stříbro. Pak světový šampionát v roce 2011, na Zug United a pak je tady samozřejmě moje Piranha. Díky florbalu jsem poznala spoustu nových lidí, především Miu Karjalainen a Tiiu Ukkonen, které jsou pro mě nejlepšími florbalistkami a nejcennějšími přítelkyněmi. Navštívila jsem různé země, dostala se do zahraničí a do Švýcarska, které se stalo mým domovem. Možná to zní sobecky nebo si někdo může říct, jak mohu tvrdit, že Česko není můj domov. Ale kdo ve Švýcarsku nějaký čas strávil, tak ví, o čem mluvím, a bude mě chápat. Má rodina mě podporuje, jsme v kontaktu a navštěvujeme se. Ale můj domov je teď tady.“
A že by bylo něco, na co nerada vzpomínám nebo na co bych nejraději zapomněla, to se říct nedá. Vzpomínám ráda na všechny události, i na ty špatné. To mě dostalo tam, kde jsem teď, a jsem šťastná.“
Zůstáváš žít ve Švýcarsku, kde máš práci a umíš výborně tamní němčinu. Plánuješ někdy návrat domů?
„Můj plán je zůstat ve Švýcarsku, ale neříkám, že se nikdy nevrátím zpět. Jsou věci, které člověk nemůže předvídat.“
Autor: Michal Dannhofer
Hanko, velká gratulace a poděkování za předváděnou hru.
Dekuju 🙂