Tomáš Martiník se stal novým trenérem reprezentace juniorek. Na trenérském stolci nahradil Lukáše Nesměráka s Karin Vavrečkovou a webu Florbal.cz poskytl svůj první velký rozhovor v nové roli. Prozradil, jaké má cíle, jaký chce vtisknout hráčkám herní styl nebo třeba to, jaký má vztah k sociálním sítím. Nechal také nahlédnout na to, jak bude vypadat jeho realizační tým.
Pane trenére, stal jste se trenérem reprezentace juniorek. Jaké máte pocity?
„V prvé řadě jsem rád za nabídku, kterou jsem od Českého florbalu dostal, a tu důvěru ve mě vloženou bych rád splnil úspěšnou prací u národního týmu juniorek. Musím také poděkovat za řadu pozitivních reakcí od svých florbalových kolegů i kolegyň, známých a tak dále. O to víc je to ale zavazující a teď je na mně a mých spolupracovnících, udělat pro úspěšné působení tohoto juniorského cyklu to nejlepší, co umíme.“
Dosud jste působil výhradně ve Vítkovicích. Jak se těšíte na mezinárodní florbal?
„Trénování na klubové úrovni mě nesmírně baví a Vítkovice pro mě byly, jsou a věřím, že vždycky budou místem, kde budu moci pomáhat a smysluplně trávit svůj volný čas. Mám rád klubismus, mám rád, když se něco tvoří na jasných základech.
Mezinárodní florbal je samozřejmě výzva, možnost pracovat s těmi nejlepšími hráčkami u nás, konfrontovat svou práci s prací těch nejlepších reprezentací světa a v neposlední řadě možnost spolupodílet se na reprezentaci země – na to se trenér může jenom těšit.“
Každý trenér k sobě potřebuje realizační tým. Máte již jasno o složení toho svého?
„Realizační tým se ještě tvoří, nicméně z velké části je už připraven. Mám potvrzenou účast v realizačním týmu od dvou svých oslovených asistentek a jsou to jména, o které jsem stál hned od svého prvotního oslovení do funkce trenéra reprezentace. Před dohodou jsou i další dvě jména a to na pozici vedoucího týmu a masérky-fyzioterapeutky. Tyto jména jsem předložil reprezentační komisi a věřím, že je v nejbližších dnech schválí a následně oficiálně představí.“
V minulém realizačním týmu byla Karin Vavrečková, která měla k hráčkám věkově blízko. Je podle vás důležité, aby trenéři měli k sobě někoho takového, ke komu budou mít hráčky věkově blíž?
„Řeknu to asi takhle: Nejspíš je to dobře mít tam někoho takového, ale zase si myslím, že jistý odstup je potřeba. Proto bych preferoval spíše zkušenějšího člověka, který má k mladým ještě blízko a zároveň už se na věci dívá s jistým nadhledem. Co ovšem považuji za důležitější než věk, je mít v tomto realizačním týmu ženy. Jen žena, která prošla obdobím puberty a dospívání, může pochopit myšlenky a pocity mladé holky, která prochází obdobím puberty a dospívání. To my chlapi si jen myslíme, že je chápeme.“ (usmívá se)
Na druhou stranu, u svých národních týmů působily také Natalie Stadelmann nebo Hermine Dahlerus. Chystáte zapojení nějaké legendy českého florbalu?
„Zapojování bývalých hráček a o to víc reprezentantek do trénování je určitě ta správná cesta. Jak už jsem řekl, nějaký ten odstup a získání zkušeností to chce, vyzkoušet si trenérskou práci nejdříve na klubové úrovni a potom proč nespolupracovat i na té národní. Přiznám se, že jsem taky přemýšlel právě tímto směrem a oslovil jsem ke spolupráci dvě bývalé reprezentantky. A jsem rád, že mou nabídku přijaly.“
Nemůžu se nezeptat na změnu systému 1. ligy juniorek. Prospěje podle Vás?
„No chce se mi říct: ‚Zaplať přírodo!‘, že se se systémem juniorské ligy pohnulo a je snaha posunout úroveň ligových juniorských zápasů. Byl jsem jednoznačně pro a jsem rád, že unie k tomuto přistoupila. Model minulých let už nebyl vyhovující a bylo podle mě nezbytné reagovat na potřeby většího počtu kvalitních ligových zápasů a upravit všechny potřebné atributy juniorských soutěží (hrací čas, celkovou sportovní i taktickou přípravu na jednotlivá utkání – to znamená, že každý zápas má svou konkrétní přípravu, průběh i po zápasový program a tak dále). Řada hráček, které byly v juniorské reprezentaci a neměly tolik možností hrát extraligové zápasy, měla se zvykáním na mezinárodní ‚level‘ zápasů až moc velké problémy. A bohužel to nebylo úplně jen jejich vinou.
Chce se mi proto věřit, že současný model tomuto všemu pomůže a bude prospěšnější jak soutěži jako takové, tak i jednotlivým hráčkám v jejich růstu.“
Jako trenér národního týmu budete muset komunikovat s ostatními celky. Jakou máte v tomto směru vizi?
„Komunikace je nejen potřebná, ale i nezbytná. V tomhle ohledu nemám problémy a i vzhledem k tomu, že v řadě hlavně extraligových oddílů jsou na trenérských postech lidé, které dlouhodobě znám, můžu chtít věřit, že komunikace bude na úrovni, plodná a ku prospěchu všech zúčastněných.
Hodlám samozřejmě oslovit i trenéry dalších týmů (nejen extraligových), aby nám průběžně poskytovali informace o už sledovaných hráčkách nebo dalších adeptkách reprezentačního dresu.“
Důležitým znakem je také herní styl, kterým se chce trenér prezentovat. Můžete prozradit nějaké základní body toho svého, který se budete snažit hráčkám vtisknout?
„Chtěl bych holkám vtisknout aktivnější herní projev, plný pohybu s míčkem i bez něj. Nahrávky, kombinace, držení se na míčku, s neustálým tlakem na obranu soupeřek a snahou být nebezpeční.
K mladým patří dravost a energie, a ta musí být na hřišti vidět. Možná to řeknu blbě, ale za mě je někdy u těchhle mladých, a zdůrazňuji někdy, ne vždycky – chuť, pohyb a nasazení více, než jakkoliv lépe propracovaná taktika hry. Rád bych tohle ideálně propojil a budeme se společně snažit, aby se na námi předváděný florbal koukalo radostně a zároveň jsme byli co nejvíce úspěšní.
A taky bych rád holkám předal pár takových těch ‚klukovských atributů‘, to co má v sobě většina kluků – florbalistů a jen ‚pár‘ těch nejlepších florbalistek – holek. A zvlášť v tomhle mladém věku. Zabijácký instinkt, předvídavost, improvizace – to vídávám málokdy.
Probíhá v tomto směru komunikace také s Miroslavem Janovským tak, aby byla zajištěna určitá kontinuita mezi juniorským a ženským týmem?
„Konkrétní komunikace s trenéry ženské reprezentace zatím ještě neproběhla, vše se teprve rodí a nebyl na ni ještě úplně prostor. Myslím si, že v tomhle ohledu není ani kam spěchat. Miroslav Janovský určitě mezi juniorkami ‚hledat bude‘, ale řekl bych, že v prvé řadě mezi těmi z minulého juniorského cyklu, tedy ročníky 1997 a 1998, a ty už zase nejsou aktuální pro nás.
Co se týče herního projevu a kontinuity s A týmem žen, určitě se na propojení bude pracovat a juniorský reprezentační tým je tu mimo jiné i proto, aby připravoval hráčky pro dospělou reprezentaci a přechod k ní pro hráčky dělal co možná nejpřirozenější.“
Určitým mementem doby je komunikace na sociálních sítích, ve které exceluje také Česká florbalová unie. Jaký máte k tomuto fenoménu doby přístup Vy? Jak z tohoto pohledu hodnotíte prezentaci národních týmů?
„No, nedivme se a nekritizujme mladou generaci, když nejsme jiní. I tu naši generaci sociální sítě pohltily. Když projedete Facebook a podobně, příspěvky a komentáře tam vyskakují napříč věkovým spektrem. Možná se jen odlišují obsahem a formou – naštěstí. (usmívá se)
Přiznám se, že zrovna nemívám chuť všechno nutně hned veřejně okomentovat, ke všemu se zasvěceně vyjádřit, zvlášť když o tom vím kulové.
A na prezentaci národních týmů nevidím nic zvláštního, pro někoho může být nedostatečná a chtěl by každý den vědět, co který z jejich aktérů právě dělá i s fotkami, a někomu stačí jen informace z důležitých akcí, pár komentářů a hodnocení. Proto nehodnotím, každému dle jeho chuti.“
Máte za sebou první nominaci. Jakým způsobem vznikala?
„Nominace vznikala průběžně a reagovala na aktuální stav s vyjednáváním o novém reprezentačním trenérovi a jeho schvalováním Výkonným výborem. Všichni si uvědomovali, že času není moc, a proto jsme návrh nominace ve vzájemné spolupráci připravovali předem.
Co se týče jednotlivých hráček? Dost jich znám a viděl jsem je hrát, samozřejmě většinou spíše ty z moravských klubů, některé ‚české‘ hráčky jsem viděl na play-off ligy juniorek, a s těmi dalšími mi pomohl referencemi a s doporučeními šéftrenér Zdeněk Skružný, který hráčky viděl a znal z mládežnických kempů.“
Vrcholem Vašeho prvního cyklu bude světový šampionát v roce 2018. Jaký je Váš cíl?
„Cíl všech reprezentačních florbalových celků České republiky na světových šampionátech je stejný – minimálně medaile. Takže ani já nebudu mluvit jinak. Nicméně, proč zůstávat jen u těch ‚základních‘ cílů? Ale jsme teprve na začátku, takže raději pojďme s těmi výroky pomalu. (usmívá se)
U juniorských celků člověk nikdy moc neví. Všechno začíná od nuly, většinou není na co navazovat jako třeba u dospělých reprezentací, hráčky jsou vesměs nové, mezinárodně nepolíbené. Takže uvidíme. Pojďme si říct, že tak za rok uvidíme a řekneme si, jak až vysoko můžeme myslet. Pozor ale! Šplhejme nahoru, koukejme vysoko, ale taky občas pořádně mrkněme dolů a řekněme si: ‚Není třeba ještě přidat?‘ Ona totiž konkurence nespí a abychom se brzy nedivili.“
Autor: Michal Dannhofer
Frajer frajer frajer!!! Držim palce !!
Hodně štěstí!!!
Pokud se trenérovi alespoň částečně a u části týmu podaří vštípit atributy mužského pojetí, tedy jak píše „zabijácký instinkt, předvídavost a improvizaci“ udělá v ženském florbale nesmírně záslužný čin. To je totiž to, co děvčatům v naprosté většině chybí a díky čemu nemají šanci uspět proti severským hráčkám.
Jsem rád, že se konečně změnil systém soutěže juniorek. Škoda, že se to udělalo takto ve spěchu, a že to vlastně ani nikdo moc neřeší, jen jsou všichni rádi, že se tak stalo…