V létě změnil image, sbalil kufry a s přítelkyní vyrazili do Česka. Ona za studiem, on za ní. A taky za florbalem. Svou červenou Toyotu Corollu s obrovskou samolepkou FIN na kufru zaparkoval po stovkách kilometrů před halou střešovického Tatranu. Sám pak stejně samozřejmě zaparkoval v sestavě mistrovského týmu. Finský útočník Jaakko Hokkanen je zatím příjemným překvapením extraligy.
V Česku jsi už jednou delší dobu byl, je to tak?
Jasně, studoval jsem tady v roce 2005. Byl jsem tu pět měsíců. Ale přijel jsem na jaře a věnoval jsem se jen škole. Florbal jsem tu tehdy vůbec nehrál.
Teď ale ano. Zjevil ses tu poměrně nečekaně. Jak se to seběhlo?
Věděl jsem, že sem s přítelkyní pojedeme, tak jsem předtím poslal mail na Tatran. Napsal jsem, že se stěhuju do Česka, jestli by neměli zájem, abych za ně hrál. Prodiskutovali jsme to a dohodli jsme se. Moje slečna tu má skvělé místo na škole, všechno do sebe perfektně zapadlo. (usmívá se) Jen tu ještě musím najít práci. Snad něco vyjde tenhle týden…
Tatran byl tvojí první volbou?
Jednal jsem i s několika jinými kluby. Dřív tu hrál extraligu můj kamarád Jari Auvinen, působil ve Spartě a taky ve Vinohradech, takže mi dal pár tipů…
Přijel jsi sem hodně netradičně – autem z Finska. Vypadáš docela na dobrodruha…
Jo, to jsem. (směje se) Přejeli jsme Lotyšsko, pak další pobaltské země, Polsko, až sem. Bylo to prima. Bezproblémová cesta. (usmívá se)
Ve Finsku jsi hrál naposledy Salibandyliigu za Happee. Jaká je vůbec tvá florbalová minulost?
Posledních pět sezon jsem nastupoval v nejvyšší finské soutěži, předtím asi tři roky v 1. lize. Za Happee jsem odehrál přes 100 zápasů.
Za jiný tým jsi ve Finsku nehrál?
Jeden rok na podzim jsem si odskočil do Vantaa. Pracoval jsem tehdy v Helsinkách, tak jsem si tam střihl nějakých 15 zápasů. V prosinci jsem se ale vrátil do Jyväskylä, kde Happee sídlí. Za ty roky jsem tam vystřídal všechny posty, tedy kromě brankáře. (usmívá se) Ve 20 procentech zápasů jsem byl pravý bek, ve 20 levý, to samé v útoku, kde jsem byl ve 20 procentech vpravo, vlevo i na centru. Jsem takový univerzál. (usmívá se)
Což není nikdy na škodu…
To není. Taky máme dohodu s našimi obránci v Tatranu, že když mají šanci zaútočit, ať klidně jdou dopředu a já to vzadu ohlídám. Vědí, že se na mě můžou spolehnout.
Kdybys měl porovnat obě ligy – českou a finskou – jakou mají jedna vůči druhé úroveň?
Máte tu spoustu šikovných hráčů, ale hra z celkového pohledu tady není na takové taktické úrovni. Tempo i rychlost je stejná ve Finsku jako tady, ovšem je to takový neurovnaný florbal. V Salibandyliize se celý zápas nehraje v takové rychlosti jako tady, někdy se zvolní, párkrát si v klidu nahraješ a podíváš se, kudy by mohla vést cesta k soupeřově bráně. Tohle mi tady chybí. Tatran se o to snaží, ale někdy jsou prostě pasáže, kdy lítá míček třeba dvě minuty z jednoho konce hřiště na druhý a k ničemu to nevede.
Jednoduše řečeno, ve Finsku si útok lépe připravíte…
Přesně tak. Českým hráčům chybí víc trpělivosti. Když tady získáme balonek, máme častokrát za úkol dát co nejdřív gól. Ve Finsku samozřejmě taky, ale jen za předpokladu, že to vypadá na čistou šanci. Pokud ne, shodí se míček na obránce a celá pětka se snaží nějak rotovat.
Autor: admin
