Je kapitánem místních Grasshoppers, s Curychem spojil značnou část svého života. Reprezentační obránce Aleš Jakůbek už v dějišti českých zápasů na mistrovství světa žije dlouhých 8 let. Jaké byly jeho první dny, kam se chodí odreagovat a jak bydlí? A jak vypadá zázemí domovské haly Kobylek?
Začátky
Na první týden si pamatuje moc dobře, však taky byl maximálně hektický. „Přijel jsem, ani jsem si nevybalil, jel jsem na trénink, tam jsme dostali pořádně do těla, usnul jsem jako malej… A další den to bylo to samý,“ líčí. Než se pořádně rozkoukal a zjistil alespoň to, kde se dá nakoupit něco k jídlu, týden vyšuměl pryč. „Zakončili jsme to po 6 dnech velkou týmovou akcí. Šli jsme na večeři a pak do klubu, kde jsem málem utratil všechny své první úspory. Tak jsem zjistil, kolik tady všechno stojí a jak bude asi vypadat noční život,“ směje se. Pak šly věci ráz na ráz. Byl začátek srpna, následovalo soustředění, spoluhráči českou posilu rychle vzali mezi sebe. Ovšem bez posměchu to nebylo. „I když všichni mluvili anglicky, já se snažil německy, co jsem uměl. Sice ze mě měli legraci, ale vyplatilo se to. Když se sem chce člověk podívat, musí se snažit. Švýcaři to ocení a jsou potom i vstřícnější,“ dává recept svým následovníkům.
Naživo a na plakátu. Aleš Jakůbek při týmovém focení na čestném místě uprostřed. V klubu se za ta léta vypracoval na pozici kapitána. Vlevo nad ním Pavel Brus, o řadu výš Vojtěch Skalík.
Bydlení
První dva roky strávil na jižním okraji města, nedaleko Saalsporthalle, kde se nyní koná šampionát. Dnes bydlí v bytě v klidné čtvrti kousek od centra, má to zase blízko do haly Hardau, kde hrají a trénují Grasshoppers. „Je to starší panelák, menší verze bytu 3+1. Ale útulná, za těch 6 let jsme si to zařídili,“ vypráví.
Práce
Žádné florbalové úlevy, už 5 let pracuje na plný úvazek, jako normální zaměstnanec. Dělá ve švýcarské společnosti, která se zabývá výrobou a prodejem softwaru na firemní poradenství a plánování pro banky, pojišťovny… Jakůbek je specialistou na specifikace, podle nichž jedna brněnská IT firma komponuje programy. „My zadáváme, co by ten program měl počítat a jak, čili business logiku. Ajťáci nám to pak podle těch specifikací převedou do programu,“ přibližuje.
Doprava
V Praze se prý vyzná stejně jako v Curychu. „Je to malé město, dá se poznat docela důkladně během chvilky,“ utvrzuje a dodává, že poslední dobou má problémy spíš v Praze. „Pokaždé jede něco jiného někam jinam,“ usmívá se. Po Curychu se pohybuje tramvají, jezdí na kole, do haly i „na šichtu“ to na něm má 10 minut. „Ale do práce se vydám jen někdy. Nemám rád, když tam přijedu zpocenej,“ říká. Na trénink bere kolo nebo inline brusle, okolí je totiž lehce sjízdnou rovinkou.
Životní úroveň
Curych není pro leckoho, na účtu málem citelně poznáte i to, když se tam jen nadechnete. „Je to jedno z nejdražších měst na světě. Životní úroveň je tu vysoká, jde ale ruku v ruce s cenami,“ konstatuje. Ze začátku všechny ceny přepočítával na koruny, ovšem časem to vypustil z hlavy. Naladil se na švýcarskou notu, jak říká. „Když tu člověk pracuje a má příjmy, dá se z toho bez problémů vyžít. Jen si musíte uvědomit, jestli si chcete užívat, nebo se pokusíte zaopatřit.“
Hory
V poslední době se Jakůbek snaží co nejvíc věnovat manželce, dřív si však v Curychu hleděl užít okolí. Hory, v zimě i v létě, na lyžích i na kolech. A kolem Curychu, města posazeného k jezeru, je kopců dost… „Do tři čtvrtě hodiny cesty se najde několik středisek, větších než třeba naše Pec pod Sněžkou,“ přibližuje. Jenže v poslední době mu nevychází čas. „Když byl nějaký volný víkend, bylo hodně reprezentačních akcí, nebo jsem jel za rodinou do Čech,“ vysvětluje. Na výlet na sjezdovky si i v Curychu musí přivstat. „A já toho mám kolikrát plný kecky, potřebuju zregenerovat…“
Kolem Curychu jsou kilometry sjezdovek.
Sportovní zábava
Curych má jednu perlu mezi světovými sportovními akcemi: atletickou Weltklasse, nejlepší mítink planety s ohromnou tradicí. „Weltklasse se mi bohužel vyhýbá. Problém je hlavně čas, většinou v době mítinku trénujeme,“ konstatuje. I když je o vstupenky obrovský zájem, sehnat se dají. Ovšem na dobrá místa stojí „majlant“. „Je to i hodně o sponzorech, jsou tam kvótové lístky…“ vykládá. Že by jako kapitán místního florbalového klubu měl nějaké výhody? Kdepak… Vždyť ani v samotných Grasshoppers, které reprezentují i hráči jednoho z nejslavnějších fotbalových klubů Švýcarska, se mezi sebou neznají. „Ale trochu spolupráce tam je. Když byl nedávno souboj o 1. místo v tabulce mezi Grasshoppers a překvapivě St. Gallenem, který byl v té chvíli jako nováček na 2. místě, domluvili jsme se a byli jsme fotbalovou sekcí pozváni na jejich zápas. Dostali jsme super místa,“ libuje si.
Koncerty
Moc času na ně prý nezbývá. A tak se stane, že místo vyhlédnutého koncertu Coldplay jde na klubovou akci. „Pak jsme se vydali s manželkou ke stadionu, kde hráli, a hodinu a půl jsme je poslouchali,“ vzpomíná. Co si však ujít nenechal, možná leckoho překvapí. „V listopadu jsem byl v Hallenstadionu na klasické muzice. Mám ji rád,“ svěřuje se. Hlavním důvodem byl interpret, jehož si reprezentační obránce oblíbil. „André Rieu. Jezdí s orchestrem Johana Strausse a dělá to opravdu hodně pro lidi.“ Příčinou, proč si získal jeho sympatie, je i houslistovo showmanství. „Nejde mu jen o to jen odehrát představení, ale je to zábavné, vkládá do toho i mluvené slovo, snaží se o interakci s publikem. Navíc hraje různé kusy: veselé, pomalé, árie.,“ vypráví zaníceně.
Houslista André Rieu.
Klub
Osm let, to je kus života. Zvlášť v poměrech Grasshoppers Curych, klubu, který vznikl sloučením tří jiných v březnu 2002. Jakůbek si za ty roky vypěstoval s vedením úzký vztah. A nejen s ním. „Máme 2 nejvěrnější fanoušky, Adi a Heidi, naše bubeníky. Doprovázejí nás na většině zápasů a člověk okolo nich nemůže jen tak projít, pokaždé si mě někde najdou,“ říká.
Relax
Když chce v Curychu úplně vypnout, vyrazí na procházku kolem místního jezera. „Jen tak si sednout ke kafíčku…“ básní. A do čisté vody v létě i skočí. „Má tak 22 až 25 stupňů. Taky se v zimě konají otužilecké dny, ale zase takový extrémista nejsem,“ směje se. Na opačné straně má za domem Uetliberg, 821 metrů vysoký kopec s televizním vysílačem. „Když přeje trochu počasí a je pěkný výhled, vylezu tam a kochám se…“
Jezero v Curychu.
Návrat
Curychu však brzy zamává. Osmiletou kapitolu po sezoně uzavře, rodná hrouda volá… „Je to definitivní, v létě se vracím, tým už o tom ví,“ hlásí. Jenže… kam? Minulost má v Tatranu, práci v Brně… „Tam je šance větší, protože bych šel za ní. Proto by to bylo Brno, jinak bych volil Prahu,“ vysvětluje. Mají snad Buldoci počítat s velkou posilou? „Záleží na čase. Možná to nebudou Buldoci, možná to bude Hattrick, nebo 4. liga na žízeň,“ netuší. A nevylučuje ani to, že možná čas mít nebude vůbec a bude si dělat žízeň při hokeji, nebo při jiné sportovní aktivitě. „Nic bych končit nechtěl, ale taky bych nerad něco dopředu sliboval.“
Autor: admin
