Pro výhru v Superfinále musíme udělat i nemožné, říká Velecký

Ženy Vítkovic jsou prvními superfinalistkami a čekají na svého soupeře z Prahy 11. Trenér Jiří Velecký si je vědom toho, že jeho svěřenkyně do zápasu – ať už se postaví komukoliv – budou favoritkami. Právě z toho důvodu ale varuje, že štěstěna může být někdy pořádně vrtkavá a Superfinále je v konečném důsledku jeden jediný zápas.

Série proti FBC Ostrava skončila v nejkratší možné době. Čekal jste tak rychlý průběh?
„Když se na letošní sérii podívám zpětně, byla nakonec výrazně lehčí než série se stejným soupeřem loni. Loni byl jen jeden zápas brzy rozhodnut a tři šly do dramatických koncovek. Letos jsme tři zápasy měli hotovy – dá se říct – už v jejich půli a střelecky si je užili. Pouze u jednoho se povedlo soupeři jej – dá se říci – zdramatizovat, ačkoliv hlavně naší střeleckou nemohoucností v druhé třetině onoho utkání. Těžko soudit, zda jsme se zlepšili, anebo soupeř zahrál hůře než loni. Je to vlastně jedno, ve všech zápasech jsme šli tvrdě za výhrou, snad vyjma ukolébání se ve třetím zápase z rychlého vedení. Z tohoto pohledu musím říct, že nezbývá, než být spokojen.“

Vítkovice na jednu stranu nastřílely hodně branek, poměrně dost jich ale také obdržely. Je to varování před Superfinále?
„Varování před Superfinále je asi hlavně to, že letos máme výsledkově extrémně dobrou sezonu, až skoro neuvěřitelnou, a sportovní štěstí a osud umí být mnohdy vrtkavé, především v tom jednom jediném utkání. Takže víme, že stejně nakonec musíme udělat možné i skoro nemožné, aby to vyšlo i v tom posledním zápase. Semifinálová série prostě byla o tom, že se soupeř snažil hrát extrémně dopředu, podobně jako ve čtvrtfinále. Nějaké góly z toho vytěžil, s tím jsme počítali, že vytěží, a jen jsme se soustředili na to neztratit střeleckou chuť a odhodlání dát těch branek také hodně, což se povedlo. A nakonec, jestli vyhrajeme o sedm gólů 12:5 nebo 8:1, ono je to i jedno, pokud z projevu na hřišti můžete mít pocit, že to bylo vše pod kontrolou. Na druhou stranu musím ocenit pár starších hráček soupeře, dokázaly nám svým klidem a chutí párkrát zatopit.“

Druhým negativním faktorem byly vstupy do domácích utkání, naopak dva venkovní zápasy dopadly z tohoto pohledu skvěle. Jak je možný takový rozdíl?
„Nejspíše individuální podcenění. Sice jsme se na to připravovali, ale prostě mnohdy pořád i u nás platí, že dokud se trochu nespálíme a neověříme si to, tak si jsme schopni udělat problém hloupými výpadky. Třetí a čtvrtý zápas už myslím byly holky dostatečně poučeny a soupeř naopak nervóznější.“

Co je určitě potěšitelné, to je fakt, že se střelecky prosazují všechny formace. Je to tak, že si konečně sedly?
„Určitě se dá říct, že v téhle sérii odehrál tým to, co měl, ať už jednotlivé formace, tak i některé menší role, které také vyšly a klaply tak, jak měly.“

Ve venkovních zápasech zářila bývalá ortodoxní obránkyně Klapitová. Co Vás vedlo k jejímu přesunu do útočné formace s Ferenčíkovou a Halfarovou?
„Dušanovi Dudeškovi začaly docházet prášky na tlak. (směje se) A jak známo, u mě si také nemůže nikdo být moc jistý svým postem, snad s výjimkou brankářek. (směje se) Katarína už s útokem koketovala loni ve Švýcarsku, tak se to prostě nabízelo. Ono to není tak úplně o postu, ale spíše o tom, že celá trojice či pětice si dokáže vyhovět, pak to může fungovat a je jedno, jestli někdo byl dlouho obránce nebo útočník.“

Nelze si nevšimnout také návratu Kieckové, u které se čekalo, že se zraněným ramenem už hrát nebude. Co stojí za jejím návratem?
„Buď jsou to drogy anebo její neuvěřitelná ochota a vnitřní chuť se porvat s letos ne příliš šťastným sportovním osudem.“ (usmívá se)

Blízko k Superfinále má Herbadent. Zabýváš se nějak tím, jestli se postavíte Chodovu nebo Herbadentu?
„Ani ne, momentálně mám problémy akorát s naším fyzioterapeutem Ondrou, který zase vymýšlí nějaké kravinky k nahecování do 02 Areny. Soupeře začneme řešit a připravovat se ihned, jak bude znám, ale stejně to bude hlavně o nás a o tom, jak prodáme naši vůli po vítězství.“

Autor: Michal Dannhofer