Není pochyb o tom, že přestup Lucie Šrotové z Vítkovic do švýcarského Dietlikonu patří k těm nejpřekvapivějším, které se za poslední roky udály. Sama hráčka, která sice má zkušenosti z juniorské reprezentace, ale mezi opory v žádném ženském týmu nepatřila, v rozhovoru přiznala, že florbalu nedávala tolik, kolik bylo třeba. Přesto si na začátku angažmá pod Alpami věří a chce být bodově výraznou hráčkou.
Lucie, stala ses posilou švýcarských mistryň z Dietlikonu. Jaký je to pocit?
„Popravdě se to snažím nevnímat, vím, že mě čeká spousta dřiny. Jedna věc je se tam dostat a druhá tam něco předvést.“
Někomu se to možná bude znát přehnané, ale klidně bych tomuto přestupu dal přívlastek ‚šokující‘. Byla tvá touha odejít do zahraničí dlouhodobá?
„Klidně tomu ten přívlastek dej, byl to šok i pro mě. (usmívá se) Nebylo to dlouhodobé, nikdy jsem neuvažovala ani o tom, že bych hrála třeba v Praze. Začala jsem o tom uvažovat až na přelomu roku, tehdy jsem si řekla, že potřebuji nějakou změnu. Takže proč to nezkusit, když ta možnost je.“
Jak ses vlastně dostala na trénink Dietlikonu, který jeho činovníky přesvědčil?
„Vše se to seběhlo strašně rychle, bylo to o pár e-mailech a za týden jsem už vyrazila na výlet.“
Jak se Ti odjíždělo do Švýcarska, s vědomím toho, že Tě čekají testy?
„Vůbec jsem to nebrala jako testy, spíše jako dovolenou a že se uvidí. Jela jsem společně se spoluhráčkou Terezou Volákovou, užily jsme si tréninky a zbyl i čas na válení se u jezera. (usmívá se) A nakonec to ještě dopadlo tak, jak to dopadlo. Myslím si, že druhý odjezd bude horší, s vědomím toho, že musím něco předvést a opustit přátelé a rodinu.“
Kromě Dietlikonu jsi absolvovala zkoušky také ve Frauenfeldu a Zugu. Odtud jsi nabídky neměla?
„Měla. Nabídka z Dietlikonu se ale nedala odmítnout.“
Povede Tě Simone Berner, v šatně potkáš Michelle Wiki, Moniku Schmid nebo Tanju Stellu. Minimálně první dvě už jsou – ve florbalovém smyslu slova – legendami. Jak se na takovou změnu těšíš?
„Také proto se tato nabídka nedala odmítnout. Bude určitě fajn hrát s takovými hráčkami a pod takovým trenérským vedením, je to motivace navíc. Na druhou stranu, za těch pár let, co ten sport hraji, jsem už měla možnost spoustu výborných hráček nejen poznat, ale také s nimi hrát. Takže oproti všemu ostatnímu to jako nějakou extra změnu nepovažuji.“
Jak Tě vůbec takový tým přijal mezi sebe?
„Těžko říct, moc nebyl čas na nějaké seznamování. Každopádně všichni na mě působili velmi mile. S několika zahraničními hráčkami jsem hrála a i když ze začátku ničemu a nikomu nerozuměly, tak nakonec se jim stejně odjíždět nechtělo. Takže myslím, že si rychle zvyknu, vlastně mi nic jiného nezbývá.“
Nyní trochu nepříjemná otázka, která ale musí zaznít. Byla jsi juniorskou reprezentantkou, nicméně klíčovou hráčkou v ženském týmu ses nestala, ať už ve Vítkovicích nebo v Ostravě. Čím to?
„V juniorských letech jsem měla jen florbal, nic jiného mě nezajímalo. Postupem času se mi trochu změnily priority a nedávala jsem florbalu to, co bych měla, abych tou klíčovou hráčkou mohla být. Minulá sezóna v FBC mi dala zpět chuť do hry, po „historickém“ čtvrtfinálovém obratu mi došlo, že ten sport mám pořád ráda a nejsem připravena si to pinkat jen na letních turnajích, přestože se na ně ráda vracím.“
Bude Dietlikon tím pravým týmem, ve kterém se třeba trochu probudí Tvůj potenciál?
„To se teprve uvidí, každopádně pro to udělám maximum. Ačkoliv neuběhnu tři kilometry za dvanáct minut, tak jsem zaujala, snad to nebyla náhoda. (usmívá se) Věřím, že předvedu ještě více než doteď, že budu v týmu platnou hráčkou a nasbírám spoustu bodů.“
Zcela reálně se před Tebou nyní otevírá možnost zahrát si za Dietlikon na Champions Cupu. To by asi byla už úplná pohádka, že?
„Nevím, jestli pohádka, ale s Vítkovicemi jsem se na žádný nepodívala, takže spíš taková ‚fajfka‘, která mi chybí.“
Autor: Michal Dannhofer
