Zářijový reprezentační turnaj v Polsku odnesla kromobyčejně bolestivým zraněním. Anet Jarolímová uklouzla na hřišti, vykloubila si kyčel, ta nehoda ji připravila o nedávný Pohár mistryň. Útočnice Herbadentu už ale odložila berle a měsíc po úrazu se pomalu vrací do hry. A věří, že se stihne dát dohromady tak, že zabojuje o místo v nominaci pro MS.
Tím zraněním začala v Polsku tvá muka. Můžeš je popsat?
„Po zápase se zavolala sanitka a chvíli trvalo, než přijela. Pak jsem čekala i v nemocnici, než mi udělali všechna potřebná vyšetření. Taky mi hned nemohli dát narkózu, protože jsme asi ve 2 hodiny měly oběd. Takže se to na pár hodin natáhlo. Ta bolest byla utrpení. Uběhly asi tři hodiny, než mi narkózu dali.“
Pořád s vykloubenou kyčlí…
„Bohužel. Ta bolest byla šílená! Doufám, že na to co nejrychleji zapomenu, abych se mohla vrátit.“
Neomdlela jsi nakonec bolestí, když jsi ji musela snášet tak dlouho?
„Ke konci jsem byla tak vyčerpaná, že už jsem ležela na boku a čekala jsem, až mi dají narkózu. Předtím jsem dostala prášek na bolest, to se trošku uklidnilo. Pak už se to muselo nějak zvládnout, nic jiného mi nezbylo.“ (usmívá se)
Byl s tebou někdo celou dobu, nebo jsi na to všechno zůstala sama?
„Byla se mnou Ela Piotrowska, za což jí strašně moc děkuju. Bez ní bych se v nemocnici s personálem asi těžko na něčem domluvila. A pak taky Andrea Ryšávková, naše fyzioterapeutka. Ta se mnou zůstala i přes noc. Zaplaplaťpánbůh za tyhle dvě.“
Na Pohár mistrů ses kvůli zranění musela jen dívat. Nebylo pro tebe utrpení sedět na střídačce a vědět, že nikdy na hřiště nenaskočíš?
„Bylo to strašně těžké! Ale chtěla jsem být za každou cenu s týmem, snažila jsem se holkám alespoň nějak pomoct, povzbuzovat je. Daleko horší to bylo v prvním zápase, kdy jsem musela být na tribuně, protože jsem si zapomněla občanku a nemohla jsem být na střídačce. (směje se) Holky se s tím popraly statečně, je to škoda. V semifinále vedly 2:0, zbytečně se nechaly zatlačit a ještě po první třetině to bylo 2:3…“
Při rozcvičce jsi běhala po hřišti. Je tvůj návrat k florbalu blízko?
„Už pár dnů lehce běhám. Sice jen pětiminutovky, ale začíná se to zlepšovat. Do 14 dnů bych se měla připojit aspoň ze 70 procent k týmu.“
Takže sis oddychla, že mistrovství světa ztracené není, že?
„Doufám, že ze zdravotních důvodů určitě ne. Udělám všechno pro to, abych to stihla, abych byla platná. A o nominaci se poperu!“
Zraněné místo tě dál nebolí?
„Musím zaklepat, že vůbec. Už doma jsem byla na kontrole, kde mi nejdřív řekli, že mě pustí na hřiště až v lednu a na kolo za šest týdnů. Naštěstí po magnetické rezonanci po 14 dnech mi hned řekli, že už na kolo můžu. Hojí se to rychleji, než se předpokládalo.“ (usmívá se)
Autor: Pavel Křiklan
