Viktória Bobotová měla patřit k základním stavebním kamenům slovenské reprezentace na domácím světovém šampionátu. Plány ale zle nabouralo zranění kolene, které utrpěla v jarní čtvrtfinálové sérii v dresu Tigers. Přesto se dokázala v šibeničním termínu zotavit a v sestavě Slovenska nechybí. Její souboj s časem patří k největším příběhům šampionátu.
Vysoká obránkyně byla od začátku rozhodnutá, že ji zranění z utkání proti Židenicím o domácí šampionát nepřipraví. „Florbal hraji už delší dobu a řekla jsem si, že do toho dám maximum,“ vyznala se.
Zranění se jí stalo v březnu, o tři měsíce později spustila svůj závod s časem. „Bylo to někdy na přelomu června a července, tehdy jsem začala trénovat a od té doby jsem věřila, že to vyjde a domácího mistrovství se zúčastním,“ odpověděla na dotaz, kdy začala ve svou účast věřit.
Slovo maximum v jejím podání znamenalo opravdu maximum. Bez výmluv. „Byla to totální změna režimu: obětovala jsem tomu neskutečné množství času, prakticky jsem se nedostala domů, byla jsem neustále v Praze, kde jsem měla nejlepší možné podmínky na rekonvalescenci a kondičního trenéra, za což mu děkuji, stejně tak jako trenérkám,“ nezapomněla ani na Markétu Šteglovou s Karolínou Šatalíkovou. „Také jsem si změnila práci na poloviční úvazek, abych měla více času,“ přidala.
Domácí šampionát byl pro Bobotovou motivací také k přesunu do Tigers. „Jednoznačně, proto jsem šla na dva roky do Prahy, abych na tomto šampionátu mohla hrát a zažila jej, jsem nesmírně šťastná, že se mi to podařilo, protože je to na domácí palubovce úplně jiné,“ potvrzuje.
V pátek večer se dočkala nejen ona, ale také její rodina, která nechybí na žádném alespoň trochu dostupném utkání slovenské reprezentace. „Rodina je na prvním místě a od začátku mě podporovala, od prvního momentu, kdy se mi úraz stal, snažili se mi vyjít vstříc, jak jen to šlo,“ poděkovala rodičům také veřejně.
Autor: Michal Dannhofer
