Jihlava málem tasila nečekaný trumf. Těhotnou Lucii Kozlíkovou

Při utkání Jihlavy s Chodovem figurovala v zápisu v domácí sestavě poprvé v sezoně hráčka s číslem 11 Lucie Kozlíková. Na tomto faktu by nebylo nic až tak zajímavého, kdyby nebyla třicetiletá útočnice zhruba v polovině těhotenství a nebylo by domluveno, že zasáhne do případných trestných střílení. K čemuž málem došlo…

Těhotné sportovkyně, které nějaký čas pokračují v kariéře s potomkem pod srdcem, nejsou zase takovou raritou. Vždyť střelkyně Kateřina Emmons si v počátku těhotenství přivezla z olympiády v Pekingu dvě medaile a kanadská curlerka Kristie Moore se zase v 6. měsíci radovala ze stříbra na loňské zimní olympiádě ve Vancouveru. Ženský florbal ale něco takového snad ještě nezažil.

Třicetiletá Kozlíková, která odehrála v Jihlavě celou kariéru, sice nyní pracuje v Brně, ale když může, zajede za spoluhráčkami na Vysočinu třeba na trénink. Na jednom takovém se fasovaly nové dresy, vyvedené ve stylu švédského Pixba. „Když jsem je v šatně uviděla, chtělo se mi popravdě brečet, protože jsem si uvědomovala, že v nich určitě tuto sezonu nenastoupím, a kdo ví, jestli někdy ještě do extraligy vůbec budu mít šanci zasáhnout,“ popisuje Kozlíková.

Přitom se v létě normálně chystala na sezonu, snad jen stavy na Czech Open, kdy jí odcházela fyzička a cloumaly s ní emoce, mohly napovídat, že je něco „v nepořádku“. Na zářijový Women Fatpipe Cup už nepřijela. „Koupila jsem si novou florbalku, zaplatila si licenci na novou sezonu a dva dny na to jsem zjistila, že jsem těhotná,“ vzpomíná na první chvíle, kdy už byla oficiálně v očekávání.

Po dvou měsících „na antibiotikách“ musela s pravdou ven, aby s ní trenéři už nepočítali a přesunula se do realizačního týmu. „Od mantinelů se nějak moc stranou nedržím, když vidím, že se ke mně blíží souboj, jdu stranou, nebo tam strčím ruce. Z toho strach nemám. Jako do mě může někdo vrazit na střídačce, může do mě někdo vrazit i na ulici,“ nepociťuje přehnaný pud sebezáchovy.

Když při focení oznámila spoluhráčkám šťastnou novinu a viděla jejich reakci, k nápadu už bylo blízko. „V tu chvíli jsem si řekla, sakra, běhat můžu, jezdit na kole taky ještě můžu, není mi špatně, cítím se v pohodě, zkusím jít za trenérem a zeptám se ho, jestli by byl problém s týmem nastoupit v zápase proti Chodovu a v případě, že by se odpískalo trestné střílení, zda bych ho mohla jet,“ líčí. Úsměv Jana Šmardy jí sice naznačil, že je vyhráno, nicméně Kozlíková se ještě v pátek pro jistotu ujistila emailem.

Spoluhráčky reagovaly taktéž pozitivně. „Všechny se začaly předhánět v tom, která mi trestné střílení vybojuje,“ směje se Kozlíková, v minulé sezoně se 45 body 6. nejproduktivnější hráčka české divize 1. ligy. Nakonec ale šanci jít do akce neměla. „I tak jsem ráda, že jsem s týmem mohla být, kdo ví, třeba se ještě někde ukážu,“ přemítá. Z Chodova o plánované akci nikdo nevěděl, i když pražský celek disponuje jihlavskými odchovankyněmi a Tereza Slavíková s kapitánkou FBŠ Miroslavou Krupkovou jsou sestry.

Trestná střílení jsou podle Kozlíkové loterie, kde je při neúspěchu prostě jen třeba počítat se zklamáním, že tým mohl být o gól blíž bodům. „Dát trestné střílení v mé situaci by bylo hodně emotivní a holky by to povzbudilo,“ myslí si.

Asi mnoho lidí napadne, že je to současně dobře promyšlený taktický prvek, který rozhodí soupeře, Kozlíková tak ale neuvažuje. „Myslím si, že ne. Ani nevím, jestli si hráčky z druhého týmu uvědomují, zda ta či ona protihráčka sedí, či hraje,“ vypráví. „Vím, že v mém případě by tento tah určitě nebyl taktikou, ale pouze gestem mého týmu, díky kterému se mohu zapojit do hry jako hráč. Tímto jim za to moc děkuji,“ říká s vděkem.

A nevylučuje, že ještě letos, samozřejmě především na základě zdravotního stavu a zájmu trenérů, v extralize nastoupí. „Dokud budu moci schovat břicho pod dres, tak se tomu nebráním,“ žertuje Lucie Kozlíková.

Autor: Michal Dannhofer