GLOSA: Český tým stojí na červené. Musí přijít řez, klidně za cenu jednoho cyklu

Jedenáctý světový šampionát žen, který se konal ve slovenské Bratislavě, skončil. Češky na něm skončily čtvrté, nedokázaly porazit žádný tým z elitní trojice a jejich výkon vzbudil diskusi. Redaktor Florbal.cz Michal Dannhofer, který byl na šampionátu osobně přítomen, se rozhodl podělit o svůj pohled na dění v reprezentaci.

„Skončilo 11. Mistrovství světa žen ve slovenské Bratislavě. Skončila také éra Miroslava Janovského na lavičce české ženské reprezentace. Dlužno podotknout, že šampionát na Dunaji ukázal českému florbalu jasné zrcadlo: na světovou špičku zkrátka nestačí. Jak z takové situace ven? Pomůže jedině radikální řez do kádru národního týmu, klidně za cenu toho, že nástupce Janovského bude celé dva roky hledat optimální složení a výkon na šampionátu ve Švýcarsku nebude z tohoto pohledu optimální. Samozřejmě se ale jedná jen o jeden z několika kroků. Český ženský florbal musí projít renesancí.

Hromosvodem všech názorů, diskusí a sporů se stal dnes již prakticky bývalý trenér národního týmu Miroslav Janovský. Upřímně, celý šampionát se odehrál ve zvláštní atmosféře: mezi těmi, kdo se o český ženský florbal dlouhodobě zajímají, se již dlouho předtím vedla diskuse o povolávání či nepovolávání jednotlivých hráček, k tomu se přidal fakt, že kouč nominoval na šampionát zraněné Vavrečkovou s Koníčkovou, prakticky vzápětí přišel o Kamilu Paloncyovou a nakonec také o Denisu Ratajovou, byť se zraněním odehrála zápas o bronz. Dlouhodobě se pak vědělo také o tom, že sám Janovský po turnaji skončí. A pamětníci si jistě vybaví, jak při takové pozici Tomáše Trnavského dopadl mužský šampionát…

Z úvodu utkání proti Lotyšsku bych závěry nevyvozoval, pravdou je, že český tým byl aktivní a soupeř měl velkou porci štěstí. To nelze říct o Finsku, které nastoupilo výborně takticky připraveno a předvedlo soustředěný výkon, především bylo vidět, že umí přepnout na záložní plán poté, co jednotlivé střídání nevycházelo jako celek, tak se Finkám velmi dobře dařilo získat například ztracený míček a jít tak alespoň vystřídat s míčkem pod kontrolou.

Utkání proti Norsku sneslo vysoké měřítko, průšvih přišel proti Švédsku. Dokážu se vžít do uvažování florbalistek, kterým postavila prohra s Finskem do cesty suveréna, navíc bez Denisy Ratajové. Vladimír Fuchs v České televizi říkal, že hráčky přistoupily k utkání lehkovážně.

Dodal bych k němu, že podle mě utkání podvědomě vzdaly právě po prohře s Finskem a spíše se soustředily na utkání o bronz, protože naopak Švýcarsko cítilo šanci na finále na úkor Finek. Z hlediska nějakého sportovního kalkulu to dokážu pochopit, byť by to tak být nemělo a třeba pro nezaujatého fanouška u televize to muselo vypadat hrozivě.

Stále se jedná o zápas semifinále světového šampionátu, o zápas, který hrajete jednou za dva roky a rozhoduje o vašem úspěchu či neúspěchu. O to více mě jako fanouška ženského florbalu mrzí, že od poloviny zápasu byl vidět také laxní přístup od Švédek. Ještě jednou se vrátím k televiznímu fanouškovi: pokud viděl ženský florbal poprvé, rozhodně si dobrý obrázek neudělal, o to více, že právě nyní probíhá úspěšné tažení českých házenkářek.

Vzpomněl jsem si také na hodnocení utkání Vítkovic s Vinohrady, které skončilo výhrou Ostravanek 21:0. „Vinohrady nepřijely hrát, ony přijely stát,“ zaznělo. A tak nějak to vypadalo v utkání se Švédskem. Dlužno podotknout, že mezi oběma týmy je reálně dost možná podobný rozdíl. Akorát Vítkovice vidělo možná sedmdesát diváků, mistrovství světa si vybrala do prime time televize.

Utkání se Švýcarskem se těžko hodnotí, podobně jako střídání brankářky Nikoly Příleské po druhé třetině semifinále se Švédskem. Jsem si jistý tím, že Sascha Rhyner, sebevědomý švýcarský kouč, připravil národnímu týmu plán, jak zápas vyhrát, a kdo viděl Rhynera bezprostředně po utkání, ten potvrdí, že jindy suverénní Švýcar, na kterého jdou jinak ze strany hráček nesmírně pozitivní ohlasy, neměl daleko k slzám, velmi, ale opravdu velmi chtěl uspět. Nevím ale, co se stalo, nicméně to vypadalo, že plán od začátku nebyl naplněn… Odpověď ale znají jen hráčky.

Vzpomněl jsem si na domácí turnaj série Euro Floorball Tour na jaře v Olomouci, kdy národní tým zkusil třeba v první polovině zápasu hrát velmi aktivně, soupeře překvapil a většinou vedl. Dokonce si vzpomínám, že jsem českému týmu napočítal osmnáct vyložených šancí, které neproměnil v utkání se Švýcarskem. Bylo něco podobného taktickým plánem pro boj o bronz? Opět, odpověď znají jen hráčky.

U nominací Miroslava Janovského byl zřejmý jeden fakt: trenér má své hráčky, se kterými rád pracuje dlouhodobě, a dostat se do reprezentace především v druhém roce jejího cyklu bylo obtížné, v určitém ohledu mu to nelze vyčítat. Podobně přistoupil také k nominaci na šampionát, a byť se jednoznačně spálil například u Romany Žurkové, která na turnaji spíše než jako florbalistka působila jako spojka mezi týmem a světem sociálních sítí, tak si za ní jako správný trenér bude stát.

Nemám rád slovo outsider, líbí se mi anglický termín „underdog.“ Český ženský tým bude v soubojích se Švýcarskem a Finskem ještě pěkně dlouho považován za takového underdoga, který může pouze překvapit. Co mi u Miroslava Janovského chybělo, byl fakt, že málo sázel na aktuální formu, byť hráčka třeba neměla mezinárodní zkušenosti. Mohlo by se jednat o jeden ze způsobů, jak překvapit. A z českého jezevčíka by se mohlo stát alespoň mládě rotvajlera.

Paradoxně to byl právě Miroslav Janovský, který podle mého názoru naznačil cestu, jak se nadále ubírat v rámci reprezentace. Jeho myšlenka o tom, že je třeba postavit zhruba polovinu reprezentace jako kostru a druhou polovinu prakticky celý cyklus hledat, je správná, člověk si možná řekne, že měla přijít již v lednu 2016, tedy na začátku právě skončeného cyklu.

Protože to, co se ukázalo v Bratislavě, není o tom, jestli Česko mělo nějaké hráčky zraněné, jestli je Miroslav Janovský takový nebo makový… Ukázalo se, že český ženský florbal se zastavil. Soupeři se posunuli a Slovensko na pátém místě také.

Bez náznaku sexismu lze říci, že šampionát svlékl národní tým donaha: máme pouze dvě opravdu elitní hráčky a kvalitní brankářky, jinak zaostáváme ve všech měřitelných činnostech a za náš tým hrají hráčky, které jsou za zenitem, potažmo na mezinárodní florbal prostě aktuálně nestačí.

Řešením na reprezentační úrovni je tvrdý řez. Pokud přijde, postihne některé stálice, které by si bez okolků zasloužily titul „legenda českého ženského florbalu“, ale na druhou stranu už neměly být ani v Bratislavě. Nový kouč se tím primárně nestane populární, klidně se může stát, že v krátkodobém hledisku dojde k dalšímu výkonnostnímu ústupu, ale někdy je třeba udělat dva kroky vzad, aby mohly přijít čtyři kroky dopředu…

Každé řešení shora, je ale v principu špatně, musí se začít od základů. Proměnou musí projít celý český ženský florbal. K tomu, aby hráčky rostly, potřebují hrát kvalitní zápasy. Pokud vezmeme v potaz, že absolutní většinu národního týmu tvoří hráčky čtyř elitních týmů, které si upřímně hrají vlastní soutěž, tak nám vychází, že v základní části si zahrají šest opravdu kvalitních zápasů. A to je žalostně málo. Za celou ligu to v součtu se Superfinále a semifinále vychází na nějakých 13 duelů. Což je tristní, vždyť je to prakticky polovina základní části švédské Superligy.

Všude slyším, jak je třeba extraligu dostat také mimo Ostravu a Prahu. Podle mě by se měla hrát tam, kde je hráčský potenciál. A ten prostě v Praze je. Za poslední dobu totiž prožily výrazný vzestup prakticky dva týmy: Jičín a Panthers. A oba ve své podstatě stojí na hráčkách, které přišly z Prahy.

U Panthers bych na chvíli zůstal. Dovedu si představit, že také hráčky Panthers, které rozhodně extraligu oživily, jezdí do Ostravy na zápas s FBC nebo Vítkovicemi s tím jej „přežít“, nikoliv primárně bodovat, což by mělo být podstatou sportu.

A teď si představte, co by se mohlo stát, kdyby se extraliga zúžila třeba na osm týmů. Věřím tomu, že by například hráčky Liberce, Jičína a třeba Mladé Boleslavi dokázaly vytvořit jeden kvalitní severočeský klub, podobná situace by pod hlavičkou Panthers mohla nastat také v Praze, otázkou je, jak vyřešit zhruba stokilometrovou vzdálenost mezi Brnem a Olomoucí. Jedná se sice o prostý kalkul s koncentrací hráček s vůlí a ochotou, ale podle mě by nemusel být postavený na špatných základech.

Rázem bychom měli šest až sedm kvalitních týmů místo tří, které by navíc prakticky permanentně hrály proti sobě. Tak trochu bychom tím vytvořili „dospělá střediska florbalu,“ jakousi nadstavbu Sportovních center mládeže, což je dost možná jediná věc, kterou si sportovci, kteří vyrůstali v komunistickém režimu, pochvalují.

Navíc, zbylé hráčky by mohly zůstat v původních klubech a razantně zvednout úroveň první ligy. A věřte tomu, že se sportovci trénuje lépe s pocitem, že o víkendu jede reálně bojovat o body třeba z Litvínova do Hranic na Moravě než v současné chvíli o padesát kilometrů dál do Ostravy.

Proč jsem zmínil Pantehrs? Jsem si vědom toho, že v tamním klubu asi nebudu příliš oblíben, ale podle mě v určitém menším měřítku totiž ukazuje přesně tuto cestu. V pionýrských dobách první sezony se spoléhal na hráčky, které měly zkušenosti z extraligy, letos se vhodně doplnil o hráčky zaniklého ELITE. A dnes bojuje s Bohemians o páté místo…

Zpět k reprezentaci. V souvislosti s odchodem Miroslava Janovského se nejčastěji mluví o tom, že přijde někdo z trojice Michal Jedlička – Sascha Rhyner – Lukáš Procházka. Tým nepřevezmou v optimálním stavu a je nevyhnutelné, aby provedli několik nepopulárních kroků. Udělat je musí, všichni tři byli v Bratislavě a viděli šampionát na vlastní oči.

Ano, očekávejme v tom případě, že se podepíší pod dočasný výkonnostní propad, ale vezměme si za příklad třeba Finsko: tradičnímu soupeři Švédska začala odcházet generace okolo sester Alanko – starší Eliisa veřejně vyhlásila, že v reprezentaci končí, otazník je nad mladší Ellou. Opory jako Rantala nebo Karjalainen oslaví příští rok třicáté narozeniny, dvojčata Elina a Karoliina Kujala jsou ještě o rok starší a v únoru jim bude 31 let.

Přesto kolem nich vyrostla generace okolo dvojčat Kauppi, Miry Wickman nebo My Kippilä.

Důkaz: na posledních dvou šampionátech dostaly Finky Švédky ve finále až k samostatným nájezdům. Můžeme se bavit o tom, že při ostatních turnajích působí vlažně, ale řeknu vám jednu věc: zeptejte se právě Eliny Kujala, jejího dvojčete Karoliiny nebo sester Alanko, kolik ze svých pěti medailí by vyměnily za jednu zlatou, která jim chybí a minimálně Eliisa se jí podle svých slov již nedočká.

Jsem si jistý, že by za to daly všechny. Takovou změnu prožily mnohokrát a vytrvaly. České florbalové hnutí musí vyslat také jasný vzkaz hráčkám jako Ratajové nebo Krupnové, je škoda, že chce skončit Martina Čapková. Právě ony musí být „českými Finkami“, aby se celý proces na mezinárodní úrovni povedl.

Druhou důležitou věcí je přestat se schovávat. Čtvrté místo nám totiž nemůže stačit. Musíme se k celé věci postavit čelem a mít odvahu začít konat.

Podobně jako Finky stříbrné medaile, také naše hráčky zatím sbírají pouze čtvrtá místa. Ale může se to změnit, jen je třeba věřit. Finky už byly dvakrát velmi blízko, přitom zmíněná generace začala třetím místem na šampionátu v roce 2009. Kam to dotáhneme my?“

Autor: Michal Dannhofer