Kromě švédských vítězek se v Bratislavě aplaudovalo ještě jedné florbalistce. Slovenská kapitánka a útočnice Ivanti Tigers Lucia Košturiaková plánuje, že po sezoně minimálně přeruší kariéru a zápas o páté místo byl tak jejím posledním v reprezentačním dresu. Po vítězné bitvě ji diváci připravili famózní rozlučku, po které čekali na slova hrdinky místní novináři.
Jak hodnotíš průběh zápasu s Lotyšskem o páté místo?
„Průběh nebyl úplně ideální tak, jak bychom si asi všichni představovali, ale bylo to utkání hodně o morálce a hlavě, protože jsme všechny byly už strašně unavené. Poslední tři zápasy jsme hráli prakticky na dvě pětky, takže si myslím, že jsme to ustály především v hlavách.
Věděla jsi, že je to tvůj poslední zápas za reprezentaci. Bylo to jiné?
„Už před nástupem, když se po zápase Polska loučila Ela Piotrowska, tak baby začaly mít takové hloupé řeči… Hned jsem jim říkala, ať přestanou, protože polovina z nich začala plakat. Chtěla jsem si to užít, říkala jsem si, že je to poslední jeden zápas a není se na co šetřit.“
Je to definitivní sbohem reprezentaci?
„Uvidíme, člověk neví, co mu život přinese. Vlastně jsem se ani loučit nechtěla, myslím si, že bychom měli oslavovat páté místo a neplýtvat emocemi jiným směrem. Ale… Uvidíme, nikdo neví, co bude za týden, další šampionát je za dva roky… Třeba dostanu zase tašku a budu hrát…“
Ale příští sezonu určitě odehrát nechceš?
„Určitě. Příští sezonu bych si chtěla odpočinout a více se věnovat rodinnému životu a práci. Také bych chtěla změnit svůj životní styl, protože způsob, jakým žiji poslední čtyři roky, tomu se upřímně moc život říkat nedá. Je v tom velký stres… Takže bych si chtěla odpočinout, nevím, co by se muselo stát.“
Byl šampionát největším florbalovým zážitkem?
„Určitě. To prostředí, domácí atmosféra… Asi nejlepší čas se rozloučit.“
Nemůže Tě to zlomit a přeci jen nemůže dojít k tomu, že nepřestaneš hrát?
„Uvidíme… Možná skončím a zjistím, že mi to vůbec nechybí, možná skončím a zjistím, že bez florbalu nemůžu být. Jediné co vím je fakt, že musí přijít v mém životě změna.“
Zažila jsi hodně zápasů, hrál slovenský tým nejlépe nejlépe?
„Myslím si, že ano. Je pravdou, že první tři zápasy jsme neodehráli ideálně, včetně naší první formace, ale naše výkony rostly a jsem ráda především za utkání s Finskem, ve kterém jsme ukázali, kam až se může slovenský florbal posunout.“
Slovensko je páté na světě. Co to znamená?
„Myslím si, že to znamená, že se opravdu přibližujeme světové špičce. V posledních dvou letech jsme neodehráli jediný zápas s týmy z TOP 3, hráli jsme pouze s Češkami a věděli jsme, že se přibližujeme Češkám, ale nevěděli jsme, jestli je to tím, že se skutečně přibližujeme špičce jako celku, nebo se TOP vzdalují Češky. Je to pro mě krásná ukázka toho, jak se lze dostat ke Švédsku a Finsku, ačkoliv třeba ne technicky, tak nasazením a srdcem.“
Jak se přiblížit ještě blíže?
„Bude to chtít více hráček v zahraničí, byl vidět velký rozdíl mezi hráčkami, které přišly ze zahraničí a z Česka. Pan trenér Jedlička udělal obrovský kus práce. Myslím si, že když nás dostal, tak byl dost nešťastný, ale udělal kus práce a všem hráčkám pomohl. Na Slovensku nejsou aktuálně podmínky k tomu, aby se hráčky dostatečně rozvíjely, pomohl by jim přechod do Čech nebo klidně na sever. Pan trenér Jedlička mi říká, ať hráčky motivuji, ať jim radím, co mají dělat ve volném čase, ale já mu říkám, že mně se to lehce káže, když mám podmínky jaké mám. Takové hráčky na Slovensku nemají. Máme haly, fyzioterapeuta. Kdežto holky na Slovensku jsou studentky, které si všechno platí samy. Věřím ale, že pan trenér Jedlička u týmu zůstane a za dva roky bude Slovensko schopné postavit tři komplexní pětky. Možná nám odejdou nějaké hráčky na sever, to by také pomohlo.“
Bylo emotivní, když celý stadion skandoval „Lucka, Lucka,?“
„Bylo to velmi emotivní, když jsem se ráno malovala, tak jsem si říkala, že snad vynechám oči, protože se nejspíše rozpláču jako malé dítě. Ale nakonec to bylo strašně hezké a příjemné, loučit se úspěchem, jakým je páté místo. Kdyby turnaj skončil neúspěšně, tak by se loučilo mnohem hůře.“
Autor: Michal Dannhofer
