Po třech letech v Mladé Boleslavi Jan Pazdera dosáhl na vytoužený úspěch. Novotného a spol. dovedl k vítězství v posledním zápase sezony a navždy bude v historii mladoboleslavského florbalu zapsán jako první kouč, kterému se tento úspěch podařil. Vedla k němu ale dosti klikatá a trnitá cesta.
S trénováním začínal Jan Pazdera na Moravě, odkud se pak přesunul do pražského Future. Zde potkal výjimečnou generaci talentovaných florbalistů. Několik z nich vede i dnes v Mladé Boleslavi. Od středočeského klubu dostal nabídku poté, co se mu povedlo ve skromných podmínkách vinohradského klubu postoupit do nejvyšší soutěže a tým také zachránit. I to dokazuje, jaký má jeho trenérská kariéra postupný vývoj.
Foto: Štěpán Tomš, Florbal MB
Kde vlastně začala vaše trenérská kariéra?
„První kontakt s trénováním jsem zažil v FBC Orel Lichnov v roce 2002 . Tenkrát mě oslovil Zdeněk Matúš, abych mu pomohl s týmem elévů. Působil tam jeho bratr David, který pak hrával za Vítkovice, byl také na mistrovství světa juniorů. To byl můj úplný začátek.“
Pak jste se přestěhoval do Olomouce?
„Ano. Trenéra ze mě udělal až prezident olomouckého klubu Karel Stehlík. Rozhodl se, že založí mládež a potřeboval trenéry. Mezi juniory, kam jsem tenkrát jako 18letý patřil, se ptal, jestli by někdo měl zájem trénovat. Další sezonu v roce 2004 už jsem dokonce stál na lavičce seniorského týmu IBK Olomouc, který tehdy hrál čtvrtou nejvyšší soutěž.“
Jak pak došlo k vašemu přesunu do SSK Future v roce 2007?
„V olomouckém IBK jsem měl na starosti celou mládežnickou strukturu. Prezident klubu mi dokonce zajišťoval pracovní a životní podmínky tak, abych se trénování mohl věnovat co nejvíce. Pak došlo ke sloučení dvou olomouckých klubů. V FBS Olomouc jsem měl vést dorostence, juniory a muže, ale neshodli jsme se na rozdělení pravomocí. Proto jsem následně využil nabídku SSK Future a přestěhoval se za florbalem do Prahy, kde jsem poprvé poznal, jak funguje florbal na vyšší úrovni.“
Ve Future jste ale také začínal postupně…
„Nejprve jsem tam působil v roli sekretáře klubu a hlavního trenéra mladších žáků, kde jsem trénoval Honzu Řehoře, kterého dnes vedu v Mladé Boleslavi. Součástí nabídky ovšem bylo trénovat Black Angels v 1. lize juniorů. Black Angels tenkrát s Future spolupracovali. To byl pro mě splněný cíl, protože jsem chtěl 1. ligu juniorů trénovat. V týmu jsem trénoval brankáře Honzu Bindera, Marka Vojtu, dnes úspěšného trenéra Ústí, Lukáše Kuncmana, Ondru Kadocha a další.“
Se staršími žáky Future se vám povedlo vyhrát v roce 2009 mistrovství republiky. Jak na to vzpomínáte?
„To považuji za můj první větší úspěch. S ročníky 1993 a 1994 se nám podařilo uspět proti nabitému Tatranu, za který hrál Marek Vávra, Patrik Dóža a další skvělý hráči. V další sezoně jsem dostal příležitost trénovat dorostence a juniory Future. To byl pro mě velký skok, jelikož z hráčů, co tam tehdy působili, už rostly osobnosti. Byla to pro mě škola.“
SSK Future – mistři republiky v kategorii starších žáků.
Jak jste se pak dostal na lavičku extraligového týmu?
„Tehdejší hlavní trenér Jirka Novák mě oslovil, jestli bych mu nedělal asistenta. Byla to sezona 2011/2012, kdy se nám moc nedařilo. V její půlce Jirka Novák odstoupil ze své funkce, protože vnímal, že tým potřebuje nějaký impuls. Místo něj jsem mužstvo převzal já. Sezona pro nás skončila záchranou. Do dalšího ročníku už jsem nastoupil jako hlavní trenér a do týmu jsem zapracoval Honzu Řehoře, Kubu Grubera, Tadeáše Chrousta, které jsem vedl už v mládeži.“
Vše vypadalo docela dobře. Proč jste tenkrát z Future odešel?
„Nepohodl jsme se s vedením klubu. Future pak po půl roce od našeho rozporu ukončil svou činnost. Půl roku jsem měl tedy volno a nikde jsem netrénoval. Až pak jsem přijal nabídku prvoligových Vinohrad.“
Mrzí vás dodneška, že to ve Future nevyšlo?
„Na jednu stranu ano. S klukama z Future se potkávám dodnes. Občas si tak trochu představujeme, jak by to mohlo vypadat. Ale když se na to podívám s odstupem, tak to byl zásadní moment, za který jsem rád. Na cestě mého vývoje to byla důležitá kapitola. Dostal jsem facku, díky které jsem si mohl uvědomit, že některé věci nedělám správně.“
Do Vinohrad jste přišel před ročníkem 2013/2014. Bylo vaším cílem postoupit do nejvyšší soutěže už ve vaší první sezoně strávené u týmu?
„Jednoznačně jsem si to tak vytyčil. I přes vypjaté play off se to podařilo. A i když to pak nebylo vůbec jednoduché, tak jsme se dokázali v nadcházející sezoně poprvé v historii klubu, na úkor Liberce udržet.“
Jan Pazdera ještě na lavičce Vinohrad. Foto: SKV florbal
Co vám angažmá ve Vinohradech celkově dalo? Nejprve jste bojoval o postup, pak jste zase usiloval o záchranu. Dvě zcela rozdílné pozice…
„Do Vinohrad jsem přišel jako mladý trenér plný sebevědomí. Trenér, který byl zvyklý pracovat s talentovanými hráči a dokázal být i dost radikální v hodnocení jejich kvality. Ve Vinohradech jsem pochopil, že to vše není jenom o talentu, ale také o charakteru a chuti pracovat na sobě. Někteří tam za dva roky udělali obrovský progres, přestože takové předpoklady třeba neměli. Řada z nich si splnila svůj sen v podobě postupu do nejvyšší soutěže.“
Začátek následující extraligové sezony byl asi trochu šokem pro SKV?
„Bylo to hodně složité. Uvědomil jsem si, že asi ne každý v týmu má stejné ambice jako já. Já jsem měl vyšší ambice, možná byly až nereálné. Ale pochopil jsem, že pro spoustu hráčů nebo i lidi z klubu bylo dostačující, že tu soutěž hrajeme. To se pak potvrdilo v play down. Když se pak ukázalo, že bychom extraligu nemuseli hrát, tak všichni kluci zapnuli.“
Když pak po dvou sezonách ve Vinohradech přišla nabídka z Mladé Boleslavi, neměl jste z toho trochu respekt, že budete pracovat s velkými osobnostmi českého florbalu? Mnohdy není jednoduché těmto hráčům oznamovat, že budou hrát třetí lajnu…
„Respekt jsem z toho na začátku měl. Pomohlo mi, kolik lidí mi na začátku nevěřilo. Jsem ten typ člověka, kterého to motivuje. Věřil jsem, že to díky pracovitosti zvládnu. Nikdy jsem takové osobnosti, které jsou v Boleslavi, netrénoval. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, do čeho jdu. Ono se to pak třeba i projevilo v tom, jakým způsobem jsem tým vedl v první sezoně.“
To znamená, že byste třeba zpětně změnil nějaké své kroky z první sezony, kdy jste prohráli finále poháru s Vítkovicemi a se stejným soupeřem jste pak vypadli v semifinále play off?
„Bavil jsem se o tom s lidmi v klubu, které považuji za důležité v tom, že mi nastavují zrcadlo mé práce. Po první sezoně jsem měl dojem, že jsem jinak pracovat měl. Měl jsem být více důslednější. Když jsem to řešil s Petrem Novotným, tak mi říkal, že ten vývoj byl přirozený a adekvátní. Samozřejmě mě mrzelo, že sezona neskončila úspěchem. A cítil jsem, že se na výsledku sezony podepsala moje nezkušenost. Na druhou stranu nevím, jestli by pro hráče byl jiný přístup, než který jsem zvolil, opravdový. Jestli by tomu dokázali věřit.“
Trenér Jan Pazdera a v popředí kapitán Boleslavi Petr Novotný. Foto: Štěpán Tomš, Florbal MB
Určitě vás nemohly minout spekulace, podle kterých jste měl na lavičce skončit už po první sezoně, pak po druhé, teď možná i po třetí, kdybyste nevyhrál superfinále. Vnímal jste to?
„Samozřejmě že vnímal, nejen já, ale i mé blízké okolí. Já jsem měl s generálním manažerem Tomášem Pacákem uzavřenou dvouletou dohodu a věděl jsem, že mě podrží a dohodu dodrží. Šlo mu spíše o intenzitu a kvalitu odváděné práce. Hlavní bylo, aby práce u A týmu byla progresivní. Už během prvního play off jsme se s Tomášem shodli, že panuje spokojenost s cestou, po které jsme se vydali a že po ní chceme pokračovat dál.“
Ve druhé sezoně jste sice vyhráli pohár a napravili tak předchozí nezdar, ale v superfinále to proti Chodovu nevyšlo a čekání Boleslavi na titul tak pokračovalo. Ani tam jste nezapochyboval o své pozici?
„Tlak veřejnosti tam samozřejmě byl. V základní části jsme udělali bodový rekord. A procentuální úspěšnost získaných bodů, kterou jsme měli, těžko někdo vyrovná. Přesto přišel v superfinále neúspěch. Já už ale tehdy měl s Tomášem Pacákem dohodu, že po sezoně nastoupím do klubu na plný úvazek a k práci hlavního trenéra A týmu přiberu i funkci sportovního manažera. Chtěl mi vytvořit širší prostor k tomu, abych mohl s týmem pracovat ještě ve větší intenzitě. Já i Tomáš Pacák věříme, že když člověk odvádí kvalitní práci, tak výsledek se dřív nebo později dostaví. To se letos potvrdilo.“
Jak se změnila vaše pozice směrem k A týmu poté, co jste se stal i sportovním ředitelem. Převzal jste například veškerou kontrolu nad přestupy hráčů?
„Práce se změnila. Mám možnost se ještě více věnovat hráčům individuálně. Co se ale týče skladby týmu, tak mojí ambicí nikdy nebylo mít stoprocentní kontrolu. Je strašně důležité, aby člověk, který odpovídá za složení týmu, znal DNA daného mužstva. Postupem se tedy můj vliv na složení kádru zvyšuje, ale všechno dělám ve spolupráci s Tomášem Pacákem, který klub buduje od začátku. Proto by mi přišlo nesprávné, aby tomu bylo jinak.“
Před každou sezonou se vám povedlo posílit Boleslav o kvalitní hráče. Jak jste se vyrovnával s posměšky, že i přes tyto příchody se vám nepodařilo uspět?
„Přijde mi to úsměvné. Dneska nikdo ve florbale není schopen pracovat pouze se svými odchovanci. Jsou tu dogmata o tom, jak Vítkovice, Bohemka nebo Tatran pracují jen se svými odchovanci… Já vlastně nevím, proč se některé týmy za svou práci stydí. Jsou ve skautingu výborné, jenom třeba pořizují hráče v jiné fázi vývoje než my a Chodov. Zajímavé také je, že práce Chodova, kterou já respektuji a uznávám, nikomu v žaludku neleží. Nevím, čím to je. Ani mě to nijak netrápí a nenechám si tím zkazit radost z našeho úspěchu. Ono se tohle objevilo i třeba z tábora Vítkovic, které samy dokážou být vynikající v regionálním skautingu, přitom mají velice těžkou pozici, protože přivést někoho do Ostravy za prací či studiem může být leckdy složitější. Celkově vzato jsou pro mě tyto žabomyší války úsměvné.“
Foto: Štěpán Tomš, Florbal MB
Je hodně zajímavé, jak postupnou cestou jste si ve florbale prošel. Trénoval jste mládež, pak jste bojoval s Vinohrady o postup do nejvyšší soutěže, následoval boj o záchranu a teď v Boleslavi cílíte na nejvyšší příčky. Vnímáte také ten vzestup?
„Měl jsem velké štěstí v tom, že jsem nepracoval jen v jednom klubu, ve kterém bych pak vydržel řadu let a rostl společně s ním. To mi hrozně moc pomohlo, protože vždycky když člověk přijde do nějakého nového prostředí, tak se mu musí trochu přizpůsobovat, nutí ho to posouvat se dál.“
Sir Alex Ferguson přiznal, že každý neúspěch ho ještě více nutil přemýšlet o tom, jak pracovat lépe, aby se dostavil úspěch. Měl jste to podobně?
„S tímhle mohu jenom souhlasit. Já jen doufám, že teď po té úspěšné sezoně neusneme na vavřínech. Prohry mi v tomto směru rozhodně pomohly. Je to rychlá a jasná zpětná vazba, která člověka nejvíce přinutí zamyslet se nad tím, jestli by neměl začít dělat něco jinak.“
Když se ještě konkrétně vrátíme k loňskému neúspěšnému superfinále. V čem byste zpětně učinil největší změny?
„Mně chyběla zkušenost se specifikem toho zápasu. Z tribuny nebo z televize to člověk tak nepozná. Utkání je zvláštní zejména svým rytmem. Dlouhé patnáctiminutové přestávky, specifický zahajovací ceremoniál před zápasem… Tomu je potřeba uzpůsobit i strategii. V letošním vítězném superfinále jsem si potvrdil, že jsem měl před rokem dříve reagovat stažením sestavy a dostat do tempa rozdílové hráče.“
Jaké momenty byste vyzdvihl z té letošní vítězné sezony?
„Byl jsem moc rád, že vedení klubu uspořádalo Bohemia Trophy, kde jsme si zahráli proti kvalitním týmům ze zahraničí. Dalším důležitým momentem byla prohra v Otrokovicích. Cítím, že nám to pomohlo. Dostala nás pod tlak. Velkou fackou pro nás byla porážka od Vítkovic těsně po pohárovém finále. No a klíčový byl určitě obrat s Chodovem ve třetí třetině. Díky zaváhání soupeře jsme se pak dostali zpátky do boje o vítězství v základní části. Tým se musel vyrovnat s velkým tlakem potenciálního neúspěchu a zvládl to dobře. Díky tomu jsme si pak mohli vybrat snazší cestu v play off.“
Vyřazovací části jste prošli s bilancí devíti výher z devíti zápasů, to asi potvrzuje vaše slova…
„Ale nebyly to samozřejmé výhry. Pardubice nás v jednom zápase potrápily, Sparta kladla velký odpor, dvakrát se šlo do prodloužení a jednou dokonce až do nájezdů. Její hráči byli ve velké euforii. Některé individuální výkony sparťanů byly opravdu nadstandardní. Za největší zmínku jistě stojí výkony brankáře Martina Beneše, který nám dělal velké problémy.“
Florbalisté Mladé Boleslavi se konečně dočkali vysněného titulu. Foto: Martin Flousek, Český florbal
V superfinále jste Vítkovice porazili v prodloužení, udělal byste přesto s několikadenním odstupem něco jinak?
„Určitě bych si nevzal ten oddechový čas za stavu 5:3, po kterém pak Vítkovice vyrovnaly. Ale jinak si myslím, že jsme na zápas byli připravení dobře. Postupem času jsme setřásli i nervozitu. V zápase jsem byl klidný, protože jsem věřil, že jsme dobře připraveni a dokážeme se prosadit.“
Jak vůbec hodnotíte kvalitu soutěže poté, co došlo k jejímu rozšíření na 14 celků? Byla to velmi diskutovaná změna a názory se různí.
„Možná překvapím, ale nemyslím si, že to byl špatný krok. Je rozdíl, jestli tým kolem devátého místa má pod sebou tři nebo pět týmů. Pozitivně se to ukázalo na příkladu Pardubic, které poprvé v historii postoupily do play off. Na začátku soutěže posbíraly body proti nováčkům superligy a bylo vidět, co to udělalo se sebevědomím hráčů. My jsme s nimi na začátku sezony vyhráli se štěstím pouze o gól. Liga potřebuje mít pevný střed, a to si myslím, že se podařilo. V každém pásmu bylo o co hrát. O play off se do poslední chvíle pralo hodně týmů. Hrálo se také o záchranu v podobě devátého a desátého místa. Nováčci v lize překvapili. Lípa se zachránila přímo, Znojmo dokázalo vyřadit Brno a Ústí dělilo od záchrany 13 vteřin v pátém zápase s Libercem.“
V roce 2015 jste kandidoval na post trenéra juniorské reprezentace, ale následně jste obdržel nabídku z Boleslavi, takže jste svou kandidaturu stáhl. Je však pro vás pozice v národním týmu jakýmsi lákadlem do budoucna?
„Pořád se ještě považuji za mladého trenéra, který se potřebuje učit a musí sbírat zkušenosti. Ale tyto ambice určitě mám. A vzhledem k tomu, že jsem si vždy musel cíle postupně posouvat a upravovat, tak bych byl určitě rád, kdybych se mohl stát někdy v budoucnu trenérem reprezentace. Předpokládám, že je to cíl většiny trenérů, kteří tuto profesi berou vážně.“
Autor: Gustav Ondrejčík
