Florbaloví brankáři mají s těmi hokejovými leccos společného. Pohled na hru skrze dráty masky, nelehký úděl poslední instance v obraně, pocit zodpovědnosti a… nervozitu. Právě ta bývá někdy zákeřná. Jak s ní bojovat, prozradil serveru florbal.cz gólman zlaté hokejové generace z přelomu tisíciletí Milan Hnilička.
I v NHL byli brankáři, kteří před zápasem háčkovali dečky, pletli rukavice nebo nahlas předčítali pasáže z bible. Proč? Trpěli nervozitou a tohle je uklidňovalo.
Milan Hnilička, který odchytal na sklonku 90. let v NHL 121 utkání a dalších 106 si jich připsal v české reprezentaci, podobně extrémní situace podle svých slov během kariéry nezažíval. „Na nervozitu jsem až tak netrpěl, měl jsem vždycky jen tu přirozenou. Pocit, že o něco jde, že to není jen trénink,“ vzpomíná.
Ne všichni to ale měli stejně. „V extralize bylo plno brankářů, kteří o přestávkách zvraceli, nebo nemohli mluvit,“ prozrazuje. Jak na takové projevy reagovali spoluhráči? „Neřešili to. Pro všechny byl důležitý výkon brankáře jen v zápase, ne jeho labilita. To je gólmanova věc.“
Hokejoví (a nejen ti) brankáři jsou stejně podivíni, nabízí se. Nikdo, kdo dobrovolně čelí den co den, 365 dnů v roce pukům, vystřelovaným rychlostí svištící motorky, asi úplně normální být nemůže. „Je to tak. Ale nikoho neškatulkuju, ani brankáře. Nerozlišuju lidi podle hráčského postu, vždyť jsem býval jeden z nich,“ hájí kolegy Hnilička.
Odbourávání nervozity je jednou z příčin, proč čím dál víc hokejových týmů angažuje specialisty, aby strážcům svých branek pomohli. V NHL jsou trenéry brankářů například legendy Arturs Irbe, Ed Belfour nebo Olaf Kölzig.
A ani v české hokejové extralize není klub, který by měl tuto funkci neobsazenou. „Ve všech mužstvech, v nichž jsem působil, jsem měl trenéry brankářů,“ podotýká Hnilička. „Razili jsme heslo, že není dobré babrat se v něčem, co se nepovede, spíš jsme rozhovory vedli směrem, jak se z toho poučit, jak se zlepšovat,“ vypráví. Nejradši prý měl druhý den poté, co dostal hloupý gól, náročný trénink, aby se z toho pořádně vypotil.
Tam, kde nepomáhají odborníci, přicházejí na řadu talismany a rituály. Řada brankářů je velmi pověrčivá. „Trošku jsem asi taky býval. Když jsem dvě hodiny před zápasem přišel do kabiny, měl jsem rád pohodu a bavil jsem se s každým. Ale v momentě, kdy jsem se začal rozcvičovat v hale, pro mě všechno zhaslo a já už se jen soustředil,“ líčí.
A talismany? „Měl jsem je nárazově. Většinou ty plyšové, které jsem dostal od fanoušků a nechával si je ve skříňce pro štěstí.“
Nejdůležitější vlastností, kterou by měl brankář podle Milana Hniličky mít, je psychická stabilita, odolnost. „Brankář musí být splachovací, jen tak to někam dotáhne,“ tvrdí.
Což platí pro brankáře napříč všemi sporty, ty florbalové nevyjímaje…
Autor: Jan Barák
