V letošní sezoně si Lukáš Veltšmíd připsal sedm branek a čtyři asistence. V týmovém bodování aligátorů z Malans patří mezi nejlepší. Ve Švýcarsku už si vybudoval solidní pozici a stal se oporou svého mužstva. Tahounem by mohl být i na nadcházejícím prosincovém šampionátu.
Švýcarská nejvyšší soutěž je skoro v polovině. Mohl bys dosavadní průběh zhodnotit z osobního i týmového pohledu?
„Letošní sezona je rozjetá hodně zajímavě. Po individuální stránce jsem zatím spokojený, protože jsem doléčil všechna zranění a konečně můžu naplno hrát od začátku sezony. Zatím asi nejpovedenější půlrok, co ve Švýcarsku hraju. Týmové výkony se hodně podobají minulému ročníku. Zbytečně ztrácíme body s týmy ze spodní části tabulky, což nás potom v závěru sezony mrzí. Schytali jsme také dva debakly od Wileru a od Curychu, takže rozhodně máme co zlepšovat.“
Do Švýcarska jsi odešel už před třemi lety. Jak jsi zatím se svým působením spokojený?
„Byla to pro mě obrovská změna, ale rozhodně ničeho nelituji. Z pozice studenta jsem se najednou musel starat sám o sebe, což ze začátku nebylo vůbec snadné. Musel jsem se naučit jazyk, najít si nové přátelé a všechno kolem. Se svým působením ve Švýcarsku jsem ale nadmíru spokojený. Postupem času, co tady hraju, na hřišti dostávám více a více prostoru, za což jsem samozřejmě rád.“
Za tak dlouhou dobu ses už určitě zvládl skvěle aklimatizovat. Čím se ve Švýcarsku živíš a jak zvládáš kombinovat práci s florbalem?
„Aklimatizace proběhla parádně. Přišel jsem do Švýcarska v srpnu a od ledna už jsem mluvil jenom německy, což mi usnadnilo hodně věcí. Teď už jsem zase s němčinou na jiném levelu a občas, když třeba mluvím se Švédy nebo Finy anglicky, tak mi tam někdy ujede nějaké německé slovíčko. Pracuji ve firmě CEDES, která se stará o výrobu pohybových senzorů do výtahů a eskalátorů. Jsme hlavními dodavateli pro firmu Schindler, takže dost možná denně jezdíte po schodech, do kterých naše firma dodává senzory. Já osobně pracuji v expedičním oddělení, kdy se vlastně každý týden měním na jiné pozici. Postupem času si ale stále přilepšuji.“
Veltšmíd v reprezentačním duelu proti Finsku. Foto: Martin Flousek, Český florbal
Švýcarský florbal je známý svou fyzickou náročností a obecně hodně silovým pojetím. Ty jsi býval vždy vyhlášený technik. Jak ti tedy švýcarská liga vyhovuje a jak těžké bylo se takové hře přizpůsobit?
„Musím říct, že švýcarská liga je mnohem tvrdší a rychlejší. Kdysi jsem si myslel, že česká liga je lepší, ale po pár zápasech ve Švýcarsku jsem byl hodně rychle vyveden z omylu. Hráč tady nemá vůbec na nic čas a je to hodně podobné zápasům na mezinárodní úrovni. Nevím, jestli jsem zrovna vyhlášený technik, ale už jsem si na tu ligu zvykl. Člověk po pár letech zjistí, kdy je lepší míček podržet a kdy naopak riskovat kličku. Je to všechno o zkušenostech.“
Švýcaři jsou známí svou pílí a skvělým přístupem k tréninku. Na druhou stranu jejich herní pojetí je občas až moc strojové. Jak ty sám švýcarské pojetí hodnotíš a co bychom se od nich měli naučit?
„V tom je hlavní rozdíl mezi Švýcary a Čechy. Švýcaři se na nic nevymlouvají a makají vždy na sto procent, což člověk pozná už po pár trénincích. Herní pojetí je u každého týmu i hráče jiné. Tak to ale je ve všech soutěžích na světě, takže se to prostě nemůže takhle brát. Strojový styl hry bych to určitě nenazval, to bylo možná tak před deseti lety, ale florbal jde hodně kupředu. Nyní je to hodně o běhání a osobních soubojích. Od Švýcarů by si Češi měli vzít především zodpovědnost a přístup, protože když se řekne, že je trénink ve čtyři, tak jsou tady všichni deset minut předem a nikdo se ničemu nediví. Taky si myslím, že Švýcaři mají větší pokoru než někteří hráči v Česku. Zkrátka nežijí v oblacích z víkendového hattricku (usmívá se).“
Sleduješ českou superligu? Co říkáš na její průběh a úroveň?
„Českou superligu sleduji pravidelně. Nesleduji teda přímo zápasy, ale každé úterý se na Českém florbale dívám na sestřihy. Občas kouknu i na utkání Vítkovic, ale to jen velmi zřídka. Jsem překvapený, jak se zatím daří Spartě a jsem zvědavý, jestli jí forma vydrží i do vyřazovacích bojů, které jsou v sezoně nejdůležitější. Vítkovice měly pomalejší start, ale to bylo podle mě vinou hodně zraněných a unavených hráčů z reprezentace. Stejně tak je na tom Chodov, který párkrát klopýtl. Detailně ale českou ligu nějak moc nesleduji.“
Lukáš Veltšmíd pravidelně prokazuje své střelecké umění. Foto: Erwin Keller
V tomto reprezentačním cyklu jsi dostával hodně prostoru a pravidelně ses účastnil reprezentačních akcí. Mohl bys popsat, jak taková příprava reprezentanta na mistrovství vypadá?
„Nemluvil bych ani nějak moc o individuální přípravě. Samozřejmě, že v průběhu sezony, kdy máme třeba volné pátky, tak nedokážu sedět celý den doma, a tak si jdu prostě zaběhat a nebo někam vyjedu na kole, ale o nějaké tvrdé dřině mimo tréninky bych asi nemluvil. Jediné, co mě tak teď napadá, že každé úterý chodím na individuální tréninky, které jsou soustředěny na techniku a střelbu. Hodně udělaly také víkendové tréninky, které máme jako jeden z mála týmů ve Švýcarsku.“
Mistrovství světa již buší na dveře a ty figuruješ v závěrečné nominaci. Věříš, že národní tým bude dost silný na to, aby na domácím šampionátu získal medaili?
„Tým rozhodně ambice na medaili má a myslím si, že vůbec ne malé. Věřím, že cíle jsou na ty úplně nejvyšší stupínky. Důležité na domácím šampionátu bude, abychom se nějak nenechali strhnout davem, což by nám v konečném výsledku mohlo jen uškodit. Diváky budeme muset vnímat jako šestého hráče a nikoliv jako nějakou zátěž, jak se to stalo Lotyšsku v roce 2016, kdy totálně vyhořeli na domácím mistrovství. Doufám, že se z takových chyb poučíme a předvedeme co nejlepší výkon, který nás nakonec doveze k tížené medaili.“
Jaké budou další kroky Lukáše Veltšmída. Uvidíme ho opět v české superlize, zůstane ve Švýcarsku, nebo se přestěhuje ještě někam dál?
„Před touto sezonou jsem podepsal smlouvu na dva roky, což znamená, že minimálně ještě příští rok budu hrát ve Švýcarsku. Ve smlouvě mám sice klauzuli, že kdybych chtěl jít hrát do Česka, tak mě klub uvolní, ale zatím se mi ve Švýcarsku líbí a neuvažuji o tom. Nevím co bude zítra, natož za dva roky.“
Autor: Marek Mandler
